EDITORIAL
Úspěch
neúspěšných
Prázdniny nemusí znamenat okurkovou sezonu.
Dokázal to Milan Šmíd, který si dal práci
a zanalyzoval texty místopředsedy Rady ČTK
Petra Žantovského. Ukázalo se, že Žantovský,
který se v okruhu poloprofesionálních médií,
jako jsou Parlamentní listy, prezentuje coby
mediální odborník, svoje články s drobnými
úpravami recykluje a dodává do různých redak‑
cí. Pokud jsou jednotlivé vydavatelské domy,
domky, sluje a chatrče ochotné mu za to platit, je
to jejich věc. Co se týče zjevné neprofesionality,
u Petra Žantovského nejde o nic překvapivého.
SPOLEČNÝ JMENOVATEL
▲
Hrdina normalizačních
seriálů Ivan Vyskočil
si hereckou kariéru zničil
politickými dobrodruž‑
stvími. Teď si účty se
společností, která
ho odmítla, vyřizuje
přes Parlamentní listy.
Zajímavější mi přijde hledání společné příčiny
toho, že se autoři pochybného obsahu pro urči‑
tou část médií stávají uznávanými autoritami.
Žantovský je v tomto segmentu nezpochybnitel‑
ným praotcem, jeho žurnalistická praxe byla po‑
chybná od okamžiku, kdy se stal v osmdesátých
letech sekerníkem komunistické věrchušky.
Je tu ale „mediální analytik“ Michael Bradík.
Pánové Kňourek a Vyoral, Štěpán Kotrba
a Tereza Spencerová. Koneckonců Jiří Ovčáček.
Politiku komentují Ivan Vyskočil či Vlastimil
Tlustý. Co je spojuje – tedy kromě manipulativní‑
ho nakládání s pokřivenými fakty a nepokrytého
zásadního odporu proti humanitně založenému
liberálnímu směru společenského vývoje stojící‑
ho na euroatlantických vazbách?
Myslím, že společným jmenovatelem výše
jmenované dámy a pánů je neúspěch a odmítnu‑
tí coby iniciační okamžik. Žantovský se po roce
1990 zkoušel dostat do redakcí nově vznikají‑
cích médií, ale byl odmítán. Štěpán Kotrba se
diskvalifikoval, když napadl bezdomovce. Jiří
Ovčáček se nedokázal dostat do médií, které
dnes označuje za „pravdoláskařská“, a tak musel
vzít zavděk orgánem KSČM jménem Haló noviny.
Ivan Vyskočil si hereckou dráhu zničil pokusy
o politickou kariéru. Tlustý se zapletl do
vyděračských her uvnitř ODS.
Každý veřejně činný člověk se během svého
života musí potýkat s problémem zachování
osobní integrity. Odolat svodům a tlakům není
snadné. Málokdo to dokáže bez zakolísání.
Někdo si ale nepřizná, že někdy pochybil nebo
zakolísal. Takový člověk potom profesně žije
z odporu ke společnosti, jež ho odmítla.
Dá se, myslím, říct, že Kňourka s Kotrbou
nebo Ovčáčka se Spencerovou spojuje neúspěch
a neschopnost se s ním vyrovnat. Našli si ale jiné
tribuny. Potkali se s auditoriem, které cítí po‑
dobné odmítnutí. Čtenáři konspiračních webů
se přece vyznačují tím, že se pro ně okolní svět
stal nepřátelským místem, silou, která je vláčí
a nedává jim možnost prosadit se nebo cokoliv
ovlivnit. Zosobněním nepřítele se stávají intelek‑
tuálové, Západ, humanita, liberální demokracie.
A DÁL?
Obávám se, že liberální prozápadní žurnalisti‑
ka dělá velkou chybu, když na všechny možné
žantovské ukazuje jako na soubor bláznivých
šašků. Jen je tak utvrzuje v pozici věrozvěstů
negace. Myslím, že je potřeba snažit se produko‑
vat obsah, který bude přístupný daleko širšímu
segmentu konzumentů. Je třeba vysvětlovat
a nepoučovat. Chápat, ne se posmívat.
Současný styl „pojďme vytrollit Ovčáčka“
skončí katastrofální prohrou profesionality.
Trh s informacemi se definitivně propadne do
totálního zmatení pojmů a nejdůvěryhodnější
nakonec budou lidé, kteří dokáží nejlépe smíchat
z fakt toxický koktejl nenávisti, nálepkování
a stereotypů. Podtrženo a sečteno, liberální
žurnalistika se musí naučit bojovat o úspěch
u konzumentů. Jinak se do pozice jednotlivců
spojených neúspěchem brzo dostanou kolegové,
kteří si nyní rozdávají ctihodné žurnalistické
ceny a příliš si nevšímají, že bez diváků, čtenářů
a posluchačů jde o diplomy, které mají právě tak
cenu papíru, na kterém jsou vytištěny.
02
Foto: PETR NOVÁK /WIKIPEDIE
Ondřej Fér
šéfredaktor