EDITORIAL

Úspěch

neúspěšných

Prázdniny nemusí znamenat okurkovou sezonu.

Dokázal to Milan Šmíd, který si dal práci

a zanalyzoval texty místopředsedy Rady ČTK

Pet­ra Žantovského. Ukázalo se, že Žantovský,

který se v okruhu poloprofesionálních médií,

jako jsou Parlamentní listy, prezentuje coby

mediální odborník, svoje články s drobnými

úpravami recykluje a dodává do různých redak‑

cí. Pokud jsou jednotlivé vydavatelské domy,

domky, sluje a chatrče ochotné mu za to platit, je

to jejich věc. Co se týče zjevné neprofesionality,

u Petra Žantovského nejde o nic překvapivého.

SPOLEČNÝ JMENOVATEL

Hrdina normalizačních

seriálů Ivan Vyskočil

si hereckou kariéru zničil

politickými dobrodruž‑

stvími. Teď si účty se

společností, která

ho odmítla, vyřizuje

přes Parlamentní listy.

Zajímavější mi přijde hledání společné příčiny

toho, že se autoři pochybného obsahu pro urči‑

tou část médií stávají uznávanými autoritami.

Žantovský je v tomto segmentu nezpochybnitel‑

ným praotcem, jeho žurnalistická praxe byla po‑

chybná od okamžiku, kdy se stal v osmdesátých

letech sekerníkem komunistické věrchušky.

Je tu ale „mediální analytik“ Michael Bradík.

Pánové Kňourek a Vyoral, Štěpán Kotrba

a Tereza Spencerová. Koneckonců Jiří Ovčáček.

Politiku komentují Ivan Vyskočil či Vlastimil

Tlustý. Co je spojuje – tedy kromě manipulativní‑

ho nakládání s pokřivenými fakty a nepokrytého

zásadního odporu proti humanitně založenému

liberálnímu směru společenského vývoje stojící‑

ho na euroatlantických vazbách?

Myslím, že společným jmenovatelem výše

jmenované dámy a pánů je neúspěch a odmítnu‑

tí coby iniciační okamžik. Žantovský se po roce

1990 zkoušel dostat do redakcí nově vznikají‑

cích médií, ale byl odmítán. Štěpán Kotrba se

diskvalifikoval, když napadl bezdomovce. Jiří

Ovčáček se nedokázal dostat do médií, které

dnes označuje za „pravdoláskařská“, a tak musel

vzít zavděk orgánem KSČM jménem Haló noviny.

Ivan Vyskočil si hereckou dráhu zničil pokusy

o politickou kariéru. Tlustý se zapletl do

vyděrač­ských her uvnitř ODS.

Každý veřejně činný člověk se během svého

života musí potýkat s problémem zachování

osobní integrity. Odolat svodům a tlakům není

snadné. Málokdo to dokáže bez zakolísání.

Někdo si ale nepřizná, že někdy pochybil nebo

zakolísal. Takový člověk potom profesně žije

z odporu ke společnosti, jež ho odmítla.

Dá se, myslím, říct, že Kňourka s Kotrbou

nebo Ovčáčka se Spencerovou spojuje neúspěch

a neschopnost se s ním vyrovnat. Našli si ale jiné

tribuny. Potkali se s auditoriem, které cítí po‑

dobné odmítnutí. Čtenáři konspiračních webů

se přece vyznačují tím, že se pro ně okolní svět

stal nepřátelským místem, silou, která je vláčí

a nedává jim možnost prosadit se nebo cokoliv

ovlivnit. Zosobněním nepřítele se stávají intelek‑

tuálové, Západ, humanita, liberální demokracie.

A DÁL?

Obávám se, že liberální prozápadní žurnalisti‑

ka dělá velkou chybu, když na všechny možné

žantovské ukazuje jako na soubor bláznivých

šašků. Jen je tak utvrzuje v pozici věrozvěstů

negace. Myslím, že je potřeba snažit se produko‑

vat obsah, který bude přístupný daleko širšímu

segmentu konzumentů. Je třeba vysvětlovat

a nepoučovat. Chápat, ne se posmívat.

Současný styl „pojďme vytrollit Ovčáčka“

skončí katastrofální prohrou profesionality.

Trh s informacemi se definitivně propadne do

totálního zmatení pojmů a nejdůvěryhodnější

nakonec budou lidé, kteří dokáží nejlépe smíchat

z fakt toxický koktejl nenávisti, nálepkování

a stereotypů. Podtrženo a sečteno, liberální

žurnalistika se musí naučit bojovat o úspěch

u konzumentů. Jinak se do pozice jednotlivců

spojených neúspěchem brzo dostanou kolegové,

kteří si nyní rozdávají ctihodné žurnalistické

ceny a příliš si nevšímají, že bez diváků, čtenářů

a posluchačů jde o diplomy, které mají právě tak

cenu papíru, na kterém jsou vytištěny.

02

Foto: PETR NOVÁK /WIKIPEDIE

Ondřej Fér

šéfredaktor