Marketing & Media

Časopis Marketing a Media je prestižním a vlivným oborovým médiem.

Strana 40

nebo na WhatsAppu. Právě proto jsou
pro společnosti mimořádně důležité
vztahy se zaměstnanci azákazníky.
Sdůvěrou úzce souvisejí
dezinformace. Vnedávném
výzkumu IPR uvedlo 76 procent
respondentů, že by firmy aznačky
měly hrát větší roli vboji proti nim.
Stala se ochrana informačního
prostředí součástí firemní
odpovědnosti?
Ano, rmy vtéto oblasti určitou
odpovědnost mají. Vnašem americkém
výzkumu uvedlo 76 procent respon-
dentů, že by společnosti aznačky měly
sehrávat výraznější roli vboji proti
dezinformacím. Je to poměrně jasné
očekávání veřejnosti, konkrétní podoba
této role se ale bude ujednotlivých
organizací lišit.
Co by tedy mělo být naprostým
minimem?
Firmy by měly dbát na přesnost
vlastních informací, napravovat chyby
areagovat na nepravdivá tvrzení, která
mohou poškodit zaměstnance, zákazní-
ky nebo další skupiny. Zároveň by měly
sledovat, zda jejich reklama či partner-
ství nepodporují zdroje šířící dezinfor-
mace, arozvíjet informační gramotnost
zaměstnanců.
Kde by tedy měla ležet hranice?
Kdy firma ještě odpovědně
opravuje nepravdivé informace
akdy už riskuje, že bude veřejnosti
říkat, co mají klienti považovat za
pravdu?
Společnost by měla být schopna vysvět-
lit, která informace je nepravdivá,
apředložit důkazy, jež si lidé mohou
sami ověřit. Pokud někdo například
šíří nepřesné tvrzení oproduktu, rma
může zveřejnit výsledky testování,
dokumentaci nebo nezávislá zjištění.
Zároveň ale ne každá kritika
znamená dezinformaci.
Přesně tak. Kritika, nesouhlas nebo
negativní názor nejsou automaticky
dezinformací. Firmy musejí tento rozdíl
velmi pečlivě vnímat, umět přiznat
nejistotu aopravit samy sebe, když udě-
lají chybu. Jejich důvěryhodnost utrpí,
pokud budou od ostatních vyžadovat
standardy, které samy nedodržují.
Představme si konkrétní situaci:
na sociálních sítích se začne
rychle šířit nepravdivá informace
ofirmě nebo jejím produktu. Co by
měl komunikační tým udělat jako
první?
Nejprve musí tvrzení ověřit apocho-
pit, co se skutečně děje. Odkud infor-
mace pochází, kdo ji sdílí, dostává se
kzaměstnancům či zákazníkům amůže
někomu uškodit? Takové vyhodnocení
musí proběhnout rychle aza účasti rele-
vantních lidí napříč organizací.
Lze podobné problémy zachytit
ještě dříve, než se začnou masově
šířit?
Ano. Firmy si mohou najmout speci-
alizované společnosti, které dokážou
vznikající problémy odhalit ještě před
jejich masovým rozšířením. Jakmile je
ale potřeba reagovat, musí rma nabíd-
nout jasné aověřené informace právě
tam, kde je dotčené publikum skutečně
uvidí.
Jakých chyb se společnosti
vtakových chvílích dopouštějí
nejčastěji?
Jednou znich je nereagovat nebo čekat
příliš dlouho ve chvíli, kdy už se obsah
virálně šíří. Opačným problémem je pří-
liš širokou reakcí zviditelnit fámu, oníž
do té doby téměř nikdo nevěděl. Cenný
čas rmy ztrácejí ičekáním na dokonale
formulované vyjádření kvůli zdlouha-
vému internímu schvalování.
Zcitovaného průzkumu ale
také plyne, že jen menšina
Američanů dosavadní boj firem
proti dezinformacím hodnotilo
pozitivně. Čím si to vysvětlujete?
Ukazuje se, že rmy musejí dělat více
azároveň být viditelnější vtom, co kon-
krétně podnikají. Komunikační profe-
sionálové ktomu ale potřebují dostatek
zdrojů apodporu vedení organizace.
Zároveň roste význam generativní
umělé inteligence. Vaše data
naznačují, že důvěra vni stoupá,
zatímco obavy zdalšího šíření
dezinformací klesají. Učí se sní
lidé lépe pracovat, nebo si na její
rizika pouze zvykají?
Může jít okombinaci obojího, ale byla
bych opatrná svyvozováním takové-
ho závěru pouze ztěchto zjištění. Náš
výzkum ukazuje především změnu ve
vnímání generativní umělé inteligence.
Svou roli podle mě hraje ito, že se sní
lidé postupně více seznamují.
Může tedy větší zkušenost
sumělou inteligencí posilovat
idůvěru vjejí používání?
Když lidé zjistí, že je určitý nástroj uži-
tečný vkaždodenním životě, mohou se
při jeho používání cítit jistěji. Zároveň
umělou inteligenci zavádí stále více
rem. IPR nyní připravuje studii zamě-
řenou na důvěru vtechnologie umělé
inteligence, která by nám měla pomoci
této otázce lépe porozumět.
Komunikační týmy už dnes
využívají umělou inteligenci
například při psaní, analýzách dat
nebo tvorbě strategií. Které části
práce jí lze podle vás bezpečně
svěřit?
Velký prostor vidím při organizování
informací, shrnování materiálů, tvorbě
prvních návrhů textů nebo práci sdaty.
Velmi užiteční budou také agenti umělé
inteligence, kteří mohou ušetřit značné
množství času. Do budoucna podle mě
budeme mít vlastní osobní agenty, kteří
budou určitou práci vykonávat naším
jménem. Za rozhodování akonečné
výsledky ale musejí být vždy odpovědní
lidé. Měli bychom se proto posunout
od principu „člověka zapojeného do
procesu“ spíše kmodelu, vněmž člověk
celý proces skutečně vede.
cv
Tina McCorkindale
Prezidentka agenerální
ředitelka organizace Institute
for Public Relations, globální
neziskové asociace athink
tanku zaměřeného na výzkum
voblasti public relations
astrategické komunikace.
Vkomunikačním aPR průmyslu
působí již pětadvacet let
adlouhodobě se věnuje
klíčovým tématům, která
formují budoucnost oboru –
oddezinformací přes dopady
generativní umělé inteligence
až po proměny důvěry
aveřejné debaty.
40  41
Forum Media

Forum Media

40 — 41

nebo na WhatsAppu. Právě proto jsou pro společnosti mimořádně důležité vztahy se zaměstnanci a zákazníky.

S důvěrou úzce souvisejí dezinformace. V nedávném výzkumu IPR uvedlo 76 procent respondentů, že by firmy a značky měly hrát větší roli v boji proti nim. Stala se ochrana informačního prostředí součástí firemní odpovědnosti?

Ano, firmy v této oblasti určitou odpovědnost mají. V našem americkém výzkumu uvedlo 76 procent respondentů, že by společnosti a značky měly sehrávat výraznější roli v boji proti dezinformacím. Je to poměrně jasné očekávání veřejnosti, konkrétní podoba této role se ale bude u jednotlivých organizací lišit.

Co by tedy mělo být naprostým minimem?

Firmy by měly dbát na přesnost vlastních informací, napravovat chyby a reagovat na nepravdivá tvrzení, která mohou poškodit zaměstnance, zákazníky nebo další skupiny. Zároveň by měly sledovat, zda jejich reklama či partnerství nepodporují zdroje šířící dezinformace, a rozvíjet informační gramotnost zaměstnanců.

Kde by tedy měla ležet hranice? Kdy firma ještě odpovědně opravuje nepravdivé informace a kdy už riskuje, že bude veřejnosti říkat, co mají klienti považovat za pravdu?

Společnost by měla být schopna vysvětlit, která informace je nepravdivá, a předložit důkazy, jež si lidé mohou sami ověřit. Pokud někdo například šíří nepřesné tvrzení o produktu, firma může zveřejnit výsledky testování, dokumentaci nebo nezávislá zjištění.

Zároveň ale ne každá kritika znamená dezinformaci.

Přesně tak. Kritika, nesouhlas nebo negativní názor nejsou automaticky dezinformací. Firmy musejí tento rozdíl velmi pečlivě vnímat, umět přiznat nejistotu a opravit samy sebe, když udělají chybu. Jejich důvěryhodnost utrpí, pokud budou od ostatních vyžadovat standardy, které samy nedodržují.

Představme si konkrétní situaci: na sociálních sítích se začne rychle šířit nepravdivá informace o firmě nebo jejím produktu. Co by měl komunikační tým udělat jako první?

Nejprve musí tvrzení ověřit a pochopit, co se skutečně děje. Odkud informace pochází, kdo ji sdílí, dostává se k zaměstnancům či zákazníkům a může někomu uškodit? Takové vyhodnocení musí proběhnout rychle a za účasti relevantních lidí napříč organizací.

Lze podobné problémy zachytit ještě dříve, než se začnou masově šířit?

Ano. Firmy si mohou najmout specializované společnosti, které dokážou vznikající problémy odhalit ještě před

cv

Tina McCorkindale

Prezidentka a generální ředitelka organizace Institute for Public Relations, globální neziskové asociace a think tanku zaměřeného na výzkum v oblasti public relations a strategické komunikace. V komunikačním a PR průmyslu působí již pětadvacet let a dlouhodobě se věnuje klíčovým tématům, která formují budoucnost oboru – od dezinformací přes dopady generativní umělé inteligence až po proměny důvěry a veřejné debaty.

jejich masovým rozšířením. Jakmile je ale potřeba reagovat, musí firma nabídnout jasné a ověřené informace právě tam, kde je dotčené publikum skutečně uvidí.

Jakých chyb se společnosti v takových chvílích dopouštějí nejčastěji?

Jednou z nich je nereagovat nebo čekat příliš dlouho ve chvíli, kdy už se obsah virálně šíří. Opačným problémem je příliš širokou reakcí zviditelnit fámu, o níž do té doby téměř nikdo nevěděl. Cenný čas firmy ztrácejí i čekáním na dokonale formulované vyjádření kvůli zdlouhavému internímu schvalování.

Z citovaného průzkumu ale také plyne, že jen menšina Američanů dosavadní boj firem proti dezinformacím hodnotilo pozitivně. Čím si to vysvětlujete?

Ukazuje se, že firmy musejí dělat více a zároveň být viditelnější v tom, co konkrétně podnikají. Komunikační profesionálové k tomu ale potřebují dostatek zdrojů a podporu vedení organizace.

Zároveň roste význam generativní umělé inteligence. Vaše data naznačují, že důvěra v ni stoupá, zatímco obavy z dalšího šíření dezinformací klesají. Učí se s ní lidé lépe pracovat, nebo si na její rizika pouze zvykají?

Může jít o kombinaci obojího, ale byla bych opatrná s vyvozováním takového závěru pouze z těchto zjištění. Náš výzkum ukazuje především změnu ve vnímání generativní umělé inteligence. Svou roli podle mě hraje i to, že se s ní lidé postupně více seznamují.

Může tedy větší zkušenost s umělou inteligencí posilovat i důvěru v její používání?

Když lidé zjistí, že je určitý nástroj užitečný v každodenním životě, mohou se při jeho používání cítit jistěji. Zároveň umělou inteligenci zavádí stále více firem. IPR nyní připravuje studii zaměřenou na důvěru v technologie umělé inteligence, která by nám měla pomoci této otázce lépe porozumět.

Komunikační týmy už dnes využívají umělou inteligenci například při psaní, analýzách dat nebo tvorbě strategií. Které části práce jí lze podle vás bezpečně svěřit?

Velký prostor vidím při organizování informací, shrnování materiálů, tvorbě prvních návrhů textů nebo práci s daty. Velmi užiteční budou také agenti umělé inteligence, kteří mohou ušetřit značné množství času. Do budoucna podle mě budeme mít vlastní osobní agenty, kteří budou určitou práci vykonávat naším jménem. Za rozhodování a konečné výsledky ale musejí být vždy odpovědní lidé. Měli bychom se proto posunout od principu „člověka zapojeného do procesu“ spíše k modelu, v němž člověk celý proces skutečně vede.

Marketing & Media