Editorial

Zákaz focení

Splnil se mi sen. Byla jsem v sídle NATO. Jenže bohužel ho neukážu přátelům ani rodině. Hned u vchodu do areálu mi totiž zakázali fotit.

Jakmile vejdu dovnitř, pravidla se zpřísňují. Telefon zůstává v kapse. V některých částech ho musíte odevzdat. Jediná povolená fotografie je skupinový snímek u oficiální stěny. Ano, té, u které se fotí státní delegace.

Na první pohled to může působit přehnaně. Vždyť co by se dalo poznat z jednoho snímku? Jenže právě tam mi to došlo. Tohle už dávno není jen o obrazu. Je to posun v tom, co dnes znamená bezpečnost. Dřív byla fotka prostě jen vzpomínka. Dokumentace. Důkaz, že jste někde byli a chcete to ukázat přátelům. Dnes je to jinak, snímek už není jen obrázek, ale balík cenných informací. Čas, místo, typ zařízení, kontext, vztahy… I když ho nikam nepostnete. I když ho smažete. I když si myslíte, že zůstane jen ve vašem telefonu. Stačí, že existuje. „Ona byla v týdnu tady.“ „Nebyla tam sama.“ „Je tam docela dlouho.“ „Podívej se, s kým spolupracuje.“

Proto dnes platí přísná pravidla v NATO stejně jako v dalších střežených budovách, technologických centrech nebo výzkumných institucích. Dřív se chránil prostor, dnes informace, které z něj unikají. Z viditelného do neviditelného. A někde mezi tím jsme zůstali my. Zvyklí všechno dokumentovat a sdílet. Přemýšlíme o obsahu, ale ne o stopě, kterou zanecháváme. Dřív byla fotka památka. Dnes je to jeden z nejsrozumitelnějších jazyků, jaké máme.

Irena Krcháková

redaktorka