Proč strkáme hlavu do písku?

Nejsem environmentální fanatik, který by se přilepoval k silnici. Nejsem ani bývalý zhrzený prezident, který má za to, že problematika globálního oteplování je největším selháním vědy v moderní éře. Jsem pragmatik a jako pragmatik říkám, že zavírat oči před změnami, ke kterým prokazatelně dochází, je sobecké a nezodpovědné.

A tak mám oči otevřené. Hodně času trávím v lesích a nelze si nevšimnout, jak je letos příroda extrémně vysušená. Stačí se proběhnout mimo cesty a úplně se dusíte v prachu. Není divu, podle Českého hydrometeorologického ústavu v Česku od ledna do března spadly méně než dvě třetiny průměru srážek za období 1991—2020. Za první polovinu dubna to bylo dokonce jen 46 procent.

Pan profesor by možná namítl, že za to může El Nino, nebo výbuch sopky Hunga Tonga. Ve mně spíš rezonují slova Jana Řežába, zakladatele a majitele skupiny JRD. „Jestli se říká, že se člověk od zvířat odlišuje tím, že umí uvažovat dlouhodobě, pak se z nás v tomto ohledu stávají zvířata. Dlouhodobé přemýšlení ztrácíme, strkáme hlavu do písku a nechceme vidět, že se něco zhoršuje,“ řekl mi propagátor udržitelného developmentu v rozhovoru, který najdete o pár stránek dál.

Toto číslo MAM jsme z velké části věnovali Dni Země (připadá na 22. dubna). Podívali jsme se i na to, jaká je pozice ESG manažerů ve firmách, co říkají data a zda roste poptávka po zelených eventech.

V souvislosti s aktuálním geopolitickým děním, narušením euroatlantických vazeb a emancipací Evropy se s ohledem na imperialistické choutky Ruska mluví o tom, že by zelenou politiku mělo nahradit zbrojení. Jako by existovalo jen „buď, anebo“. Přitom zatímco budete vyhrávat jednu bitvu, můžete prohrát celou válku. Myslete na to.

Petr Žaloudek

redaktor