Klinikáři,

agentury

už na vás

čekají

Necítím se na to, abych hodnotil dopad kauzy

Klinika na politiku a na společnost. To je práce

politologů a sociologů a také komentátorů, pro

jejichž vymezení je Klinika očividně pozoruhod‑

ným akcelerátorem. Řečeno zcela srozumitelně,

při psaní o Klinice se poměrně velká část tvůrců

veřejného mínění odkopala způsobem, jehož

sledování bych si klidně dokázal odpustit.

Troufám si ale tvrdit, že Klinika představuje

jednu z nejpozoruhodnějších a nejefektivnějších

komunikačních kampaní. Povedlo se význam‑

ným způsobem změnit smýšlení části opinion

makerů a tím také vyhranit jakési kolektivní

politické a sociální vědomí. Nenapadá mě, kdy se

u nás naposledy objevila kampaň, která dokáza‑

la s vynaložením tak mála dosáhnout tolik.

TEHDY A DNES

▲

Již brzy by lidé z Kliniky

měli začít pracovat

v komunikačních

agenturách, neviditelná

ruka trhu jim ještě ráda

podrží dveře.

Zhruba před pěti lety, když se první várka akti‑

vistů nastěhovala do nevyužívané budovy v Pra‑

ze, byl převládající narativ vysloveně negativní.

Množství autorů (včetně autora tohoto editoria‑

lu) považovalo obsazení Kliniky za jednoznač‑

ný útok na podstatu soukromého vlastnictví.

Neschopnost státu prosadit ochranu práva

na soukromé vlastnictví tváří v tvář několika

mladým lidem označili za projev slabosti. Pak už

se výklad rozcházel, někteří tuto slabost vnímali

jako symbol rozkladu mocenské struktury (na‑

příklad autor tohoto editorialu), jiní jako důvod,

proč stát posílit („levice“), zefektivnit („pravi‑

ce“), po případě úplně zrušit a tak podobně.

Vytrvalost lidí z Kliniky přinesla zajímavé

výsledky, samotná komunikační práce, kterou

odvedli, stojí za pozornost. Několik let opakovali

pár základních tezí. Například, že právo vlastnit

EDITORIAL

Dobrý den

a týden

se nerovná právu svévolně ničit, zejména pokud

držitelem tohoto práva je efemérní bytost

jménem Stát. Do veřejného diskurzu se podařilo

dostat tezi, podle které je v podstatě občanskou

povinností upozornit na to, že stát selhává ve

své bazální úloze správce společného majetku.

Squatting v tomto kontextu přestal být vnímaný

jako čin na pomezí kriminality a terorismu a stal

se součástí akceptované občanské společnosti.

Nehodnotím, jestli tento názorový vývoj je

pro budoucnost celé naší společnosti pozitivní

nebo negativní, pouze konstatuji, že k němu

došlo. A to lze považovat za parádní komunikač‑

ní úspěch.

Osobně se domnívám, že přišla chvíle, kdy

by se personalisté komunikačních agentur měli

zaměřit na lidi, kteří na Klinice dělali selfpromo.

Očividně to jsou šikovní lidé, pro které by se

práce jistě našla. Takový je totiž tržní svět. Každá

revolta proti stávajícímu systému se postupně

stává jeho součástí, je pečlivě zanalyzována,

přežvýkána a využita ve prospěch dalšího

rozvoje trhu.

TAKOVÝ JE ŽIVOT

Příklad? Není to tak dávno, co Coca­ Cola ve své

‑

kampani obratně a efektivně využila fenomén

hipsterství. Lidé, kteří by si colu nedali ani

kdyby byla nalitá do pohárku, který fairtraidově

vyřezali z avokádové pecky, svou vizualitou

prodávali… colu.

Takový je život. Třeba se už brzy dočkáme

toho, že některá banka bude svoje produkty

mileniálům prodávat prostřednictvím vizuálu

se zaťatou pěstí, který používá Socialistická

solidarita. Což bude pěkný, patřičně paradoxní

a absurdní konec celého příběhu o Klinice.

Je to skoro jako v pohádkách: Možná všechno

nedopadne dobře, rozhodně ale tak, jak to

dopadnout má.

03

Foto: JIŘÍ SEDLÁČEK

Ondřej Fér

šéfredaktor