Klinikáři,
agentury
už na vás
čekají
Necítím se na to, abych hodnotil dopad kauzy
Klinika na politiku a na společnost. To je práce
politologů a sociologů a také komentátorů, pro
jejichž vymezení je Klinika očividně pozoruhod‑
ným akcelerátorem. Řečeno zcela srozumitelně,
při psaní o Klinice se poměrně velká část tvůrců
veřejného mínění odkopala způsobem, jehož
sledování bych si klidně dokázal odpustit.
Troufám si ale tvrdit, že Klinika představuje
jednu z nejpozoruhodnějších a nejefektivnějších
komunikačních kampaní. Povedlo se význam‑
ným způsobem změnit smýšlení části opinion
makerů a tím také vyhranit jakési kolektivní
politické a sociální vědomí. Nenapadá mě, kdy se
u nás naposledy objevila kampaň, která dokáza‑
la s vynaložením tak mála dosáhnout tolik.
TEHDY A DNES
▲
Již brzy by lidé z Kliniky
měli začít pracovat
v komunikačních
agenturách, neviditelná
ruka trhu jim ještě ráda
podrží dveře.
Zhruba před pěti lety, když se první várka akti‑
vistů nastěhovala do nevyužívané budovy v Pra‑
ze, byl převládající narativ vysloveně negativní.
Množství autorů (včetně autora tohoto editoria‑
lu) považovalo obsazení Kliniky za jednoznač‑
ný útok na podstatu soukromého vlastnictví.
Neschopnost státu prosadit ochranu práva
na soukromé vlastnictví tváří v tvář několika
mladým lidem označili za projev slabosti. Pak už
se výklad rozcházel, někteří tuto slabost vnímali
jako symbol rozkladu mocenské struktury (na‑
příklad autor tohoto editorialu), jiní jako důvod,
proč stát posílit („levice“), zefektivnit („pravi‑
ce“), po případě úplně zrušit a tak podobně.
Vytrvalost lidí z Kliniky přinesla zajímavé
výsledky, samotná komunikační práce, kterou
odvedli, stojí za pozornost. Několik let opakovali
pár základních tezí. Například, že právo vlastnit
EDITORIAL
Dobrý den
a týden
se nerovná právu svévolně ničit, zejména pokud
držitelem tohoto práva je efemérní bytost
jménem Stát. Do veřejného diskurzu se podařilo
dostat tezi, podle které je v podstatě občanskou
povinností upozornit na to, že stát selhává ve
své bazální úloze správce společného majetku.
Squatting v tomto kontextu přestal být vnímaný
jako čin na pomezí kriminality a terorismu a stal
se součástí akceptované občanské společnosti.
Nehodnotím, jestli tento názorový vývoj je
pro budoucnost celé naší společnosti pozitivní
nebo negativní, pouze konstatuji, že k němu
došlo. A to lze považovat za parádní komunikač‑
ní úspěch.
Osobně se domnívám, že přišla chvíle, kdy
by se personalisté komunikačních agentur měli
zaměřit na lidi, kteří na Klinice dělali selfpromo.
Očividně to jsou šikovní lidé, pro které by se
práce jistě našla. Takový je totiž tržní svět. Každá
revolta proti stávajícímu systému se postupně
stává jeho součástí, je pečlivě zanalyzována,
přežvýkána a využita ve prospěch dalšího
rozvoje trhu.
TAKOVÝ JE ŽIVOT
Příklad? Není to tak dávno, co Coca‑ Cola ve své
kampani obratně a efektivně využila fenomén
hipsterství. Lidé, kteří by si colu nedali ani
kdyby byla nalitá do pohárku, který fairtraidově
vyřezali z avokádové pecky, svou vizualitou
prodávali… colu.
Takový je život. Třeba se už brzy dočkáme
toho, že některá banka bude svoje produkty
mileniálům prodávat prostřednictvím vizuálu
se zaťatou pěstí, který používá Socialistická
solidarita. Což bude pěkný, patřičně paradoxní
a absurdní konec celého příběhu o Klinice.
Je to skoro jako v pohádkách: Možná všechno
nedopadne dobře, rozhodně ale tak, jak to
dopadnout má.
03
Foto: JIŘÍ SEDLÁČEK
Ondřej Fér
šéfredaktor