Na světě je ve skutečnosti jen několik zásadních

pravidel.

Před jídlem si umyj ruce.

Nestrkej tu vidličku do elektriky.

Nepij na třešně mléko.

Žádná blecha není jen psí.

Lidi v tramvaji se nezdraví.

Poslouchej toho, kdo tě kritizuje.

Pro život v časopise věnovaném komerční ko‑

munikaci je podstatné zejména čtvrté a poslední

pravidlo. O psech a blechách si můžeme povídat

jindy, teď ke kritizování.

TERAPEUTICKÁ VLOŽKA

▲

Mám prosbu: Tento QR

kód vyfoťte a pošlete ho

lidem, o nichž si myslíte,

že by stálo za to, aby se

připojili ke komunitě

kolem tohoto časopisu.

Jde totiž o poměrně složitou disciplínu. V domá‑

cích podmínkách je k uzoufání časté, že kritizu‑

jící říká především to, že zatímco všichni ostatní

to dělají zcela a dokonale blbě, on by to dokázal

skvěle. Své tvrzení dokládá vlastní zkušeností:

sám teprve před dvaceti lety prokázal svoje

schopnosti tak dokonale, že už ho k tomu radši

nikdy nepustili.

Málokdy se stane, že kritika dokáže být věcná,

neosobní a neagresivní. Když už zazní, kritizova‑

ní jsou beztak předem zataženi do obrany, která

spočívá v cenění zubů a považování čehokoliv za

osobní útok.

Úžasný terapeut Jan Jílek, původním povolá‑

ním námořník a tuhý rváč z Děčína, při svých

skupinách vždycky říká, že kritizovaný nemá na

nic reagovat, ale poslechnout si, co ostatní říkají.

Nic z toho ve skutečnosti není útok, ale přesný

obraz toho, jaké pocity vyvolává v ostatních.

Důležité není se bránit, ale vnímat.

EDITORIAL

Pošlete to na

všechny strany

Kritizující by si zase měli odpustit věty jako

„Jsi sobec,“ a naučit se mluvit za sebe: „Tvoje

chování mi připadá sobecké.“

Myslím, že by nám všem a tím také celé branži

ohromně prospělo, kdybychom si výše uvede‑

né terapeutické rady vzali k srdci. Podle mého

skromného názoru bychom si tím nesmírně

usnadnili život.

Týden co týden si v redakci uvědomujeme,

že bychom měli přispět k tomu, aby se komuni‑

kační branže ne snad změnila v terapeutickou

skupinu, ale aby se stala otevřenějším, vstřícněj‑

ším místem.

Snad se nám aspoň trochu daří vytvářet pro‑

stor otevřený k věcné – klidně i ostré, ale vždycky

hlavně věcné – výměně názorů. Ne že by to bylo

lehké, jsme jenom lidé a ačkoliv víme, jak by se

měli chovat ostatní, míváme sami problémy se

tak chovat také.

CALL TO ACTION

Ohlasy, které na naši práci dostáváme, nám nic‑

méně potvrzují, že i přes různá klopýtnutí jdeme

vcelku správným směrem. To je docela potěšující

zjištění – a snad mi dává aspoň trochu právo

udělat další krok a požádat vás, naše čtenáře a

partnery, abyste do společenství, které se kolem

MAMu utváří, pozvali i kolegy, kteří v něm ještě

nejsou.

Stačí k tomu jednoduchá věc: vyfoťte jim QR

kód, který najdete na této stránce místo obvyklé‑

ho vtipného obrázku bratrů Marxů nebo něčeho

podobného, a pošlete jim ho.

Pomůže to nám a tím snad i celé branži.

03

Foto: MAM

Ondřej Fér

šéfredaktor