Na světě je ve skutečnosti jen několik zásadních
pravidel.
Před jídlem si umyj ruce.
Nestrkej tu vidličku do elektriky.
Nepij na třešně mléko.
Žádná blecha není jen psí.
Lidi v tramvaji se nezdraví.
Poslouchej toho, kdo tě kritizuje.
Pro život v časopise věnovaném komerční ko‑
munikaci je podstatné zejména čtvrté a poslední
pravidlo. O psech a blechách si můžeme povídat
jindy, teď ke kritizování.
TERAPEUTICKÁ VLOŽKA
▲
Mám prosbu: Tento QR
kód vyfoťte a pošlete ho
lidem, o nichž si myslíte,
že by stálo za to, aby se
připojili ke komunitě
kolem tohoto časopisu.
Jde totiž o poměrně složitou disciplínu. V domá‑
cích podmínkách je k uzoufání časté, že kritizu‑
jící říká především to, že zatímco všichni ostatní
to dělají zcela a dokonale blbě, on by to dokázal
skvěle. Své tvrzení dokládá vlastní zkušeností:
sám teprve před dvaceti lety prokázal svoje
schopnosti tak dokonale, že už ho k tomu radši
nikdy nepustili.
Málokdy se stane, že kritika dokáže být věcná,
neosobní a neagresivní. Když už zazní, kritizova‑
ní jsou beztak předem zataženi do obrany, která
spočívá v cenění zubů a považování čehokoliv za
osobní útok.
Úžasný terapeut Jan Jílek, původním povolá‑
ním námořník a tuhý rváč z Děčína, při svých
skupinách vždycky říká, že kritizovaný nemá na
nic reagovat, ale poslechnout si, co ostatní říkají.
Nic z toho ve skutečnosti není útok, ale přesný
obraz toho, jaké pocity vyvolává v ostatních.
Důležité není se bránit, ale vnímat.
EDITORIAL
Pošlete to na
všechny strany
Kritizující by si zase měli odpustit věty jako
„Jsi sobec,“ a naučit se mluvit za sebe: „Tvoje
chování mi připadá sobecké.“
Myslím, že by nám všem a tím také celé branži
ohromně prospělo, kdybychom si výše uvede‑
né terapeutické rady vzali k srdci. Podle mého
skromného názoru bychom si tím nesmírně
usnadnili život.
Týden co týden si v redakci uvědomujeme,
že bychom měli přispět k tomu, aby se komuni‑
kační branže ne snad změnila v terapeutickou
skupinu, ale aby se stala otevřenějším, vstřícněj‑
ším místem.
Snad se nám aspoň trochu daří vytvářet pro‑
stor otevřený k věcné – klidně i ostré, ale vždycky
hlavně věcné – výměně názorů. Ne že by to bylo
lehké, jsme jenom lidé a ačkoliv víme, jak by se
měli chovat ostatní, míváme sami problémy se
tak chovat také.
CALL TO ACTION
Ohlasy, které na naši práci dostáváme, nám nic‑
méně potvrzují, že i přes různá klopýtnutí jdeme
vcelku správným směrem. To je docela potěšující
zjištění – a snad mi dává aspoň trochu právo
udělat další krok a požádat vás, naše čtenáře a
partnery, abyste do společenství, které se kolem
MAMu utváří, pozvali i kolegy, kteří v něm ještě
nejsou.
Stačí k tomu jednoduchá věc: vyfoťte jim QR
kód, který najdete na této stránce místo obvyklé‑
ho vtipného obrázku bratrů Marxů nebo něčeho
podobného, a pošlete jim ho.
Pomůže to nám a tím snad i celé branži.
03
Foto: MAM
Ondřej Fér
šéfredaktor