Editorial

Vrtěti Knihovnou

Tak nám zabili Knihovnu, paní Müllerová, řekne někdo večer U Černého vola. Štamgasti pokrčí čelo a naposledy připijí na památku téhle druhdy slavné instituce. Václav Havel se v hrobě obrátí, jeho odpůrci si zamnou ruce a voda ve Vltavě poteče dál. Jen historikové budou mudrovat, kdo a proč musel za každou cenu projekt, který za skoro čtvrtstoletí udělal tolik dobré práce, zahubit.

Bylo by při tom nefér házet všechnu vinu na posledního ředitele. Ten možná jako manažer kolosálně selhal, Knihovnu ale nezabil on, nýbrž ti, kdo jeho selhání odmítli napravit. Ponejvíc ten, od koho by to lidé poměrů neznalí čekali nejmíň: paní vdova. To ona zablokovala odhodlání bývalé správní rady zabránit řediteli Knihovny v páchání dalších škod. To ona držela nad nepovedeným ředitelem ochrannou ruku v době, kdy všichni ostatní dávno zlomili hůl. Když pak prohlásila, že Knihovnu přece neřídí ona, ale správní rada, která má dát věci do pořádku, byl to nejen projev alibismu, ale licoměrnost na hranici lži.

Všichni, kdo Knihovnu fakticky utvářeli — členové správní a dozorčí rady, zaměstnanci a sponzoři — v reakci na kroky paní vdovy odešli stylem „…až tam nezbyl žádný“. Neuvěřitelný spin o tom, že nakonec, ač nerada, musí z Knihovny odejít i ona — ta jediná, kdo vlastní vinou osamocena zůstala, je jen nehoráznou snahou postavit výklad všeho, co způsobila, na hlavu. Ne, pravdou není to, co za ni prohlásíme, ale to, co všichni na vlastní oči vidí.

Vladimír Bystrov, vydavatel