V kontextu poslední vlny odchodů novinářů z vydavatelství Mafra se u nás zase začalo mluvit o tom, že jsme v zásadě všichni ke koupi. Je to jenom otázka ceny. Rezignované stanovisko říká, že novináři musí platit hypotéku. Nad hlavami jim práská bič hrozící existenční nejistoty. Stejně na tom je celá komunikační a kreativní branže. Ekonomická krize nám zůstala v hlavách, přestože statistici už pár let věrohodně popisují, že se globálnímu hospodářství daří čím dál lépe. Politika, kterou někdejší ministr financí Miroslav Kalousek popsal jako tupé účetní škrty, branži dostala do mentálního kouta. Mnohdy jsme v něm zůstali, i když to už dávno nebylo nutné. Radši mít práci a tvářit se, že nevidím a neslyším nic z toho, co se okolo mě děje, přestože s tím vnitřně hluboce nesouzním a nesouhlasím. Historik nebo sociální antropolog by pravděpodobně dokázal popsat příčiny této latentní ustrašenosti a neschopnosti odtrhnout se od dejme tomu toxického prostředí. Snad v nás pořád ještě

JAK JE DŮLEŽITÉ BÝTI JESSIKOU

Nemyslím, že bychom měli ve všem následovat Spojené státy. Právě tuto mentalitu bychom si ale vypůjčit mohli. Jako příklad může posloužit Jessica Walshová, jedenatřicetiletá designérka, art directorka a ilustrátorka usazená v New Yorku. Když jí bylo jedenáct, začala kódovat webové stránky a rychle si vydobyla pověst zázračného dítěte. Nad jejími pracemi z prestižní Rhode Island School upadali ve společný úžas kritici, akademická obec i lidé z velkého byznysu. Walshová byla svěží, neokoukaná a především dokonale svá. To samozřejmě vzbudilo zájem významných společností. Když Walshová oslavila pětadvacáté narozeniny, přistála jí na stole nabídka na práci v ústředí Applu. Nabídli jí základní plat sto tisíc dolarů ročně - taková nabídka byla tehdy bezprecedentní a dobře si vzpomínám na diskuse, které se tehdy na to konto vedly o mravnosti či nemravnos-

ti výše platů, které si v Applu manažeři přidělují. To už by ale byl zase úplně jiný příběh. Podstatné je, že Walshová dala Applu košem. Vysvětlila to obavou ze ztráty vlastní tvůrčí svobody a pocitem, že velká společnost z ní chce jenom vysát to nejlepší. Rozhodla se nechat si sama sebe a jít vlastní cestou. A ta byla (a stále je) nesmírně zajímavá. Walshová kromě jiného osahává hranice marketingu a eventů, zkoumá, kde prostupují nejasnou stěnou lidské intimní bubliny. V projektu 40 Days od Dating randila se svým kamarádem a kolegou Timem Goodmanem, aby zjistila, jestli se dva lidé do sebe zamilují prostě proto, že jsou spolu. 12 Kind of Kindness byl zase happening, během kterého Walshová dělala dobré skutky pro nejopovrhovanější skupiny americké společnosti, což jsou mimochodem bezdomovci a lidé, kteří se živí telemarketingem. Tahle osobitá cesta Walshové dala uznání, díky kterému si mohla začít vybírat práci, ve které už z ní nikdo nechtěl jen vysát to nejlepší a pak ji odhodit. Pracovala třeba pro Levi's, Aizone nebo Adobe, vedla oceňovaný rebranding newyorského Židovského muzea. Walshová dnes říká, že svobodu a úspěch jí dala odvaha říct ne stotisícovému platu v časech, kdy byly stovky jejích kolegů kvůli krizi bez práce. Vypadá to jako snadná věc. Až na tu maličkosti, že všichni nejsme Jessica Walshová… Ondřej Fér šéfredaktor

03

Ukázka z práce Jessiky Walshové. Na začátku jejího úspěchu stála schopnost říct ne.

doznívá existenční úzkost, kterou v nás a v našich rodičích vypěstovala normalizace a kterou raná léta kapitalismu rozhodně nijak nerozptýlila. Po skoro třiceti letech svobody bychom ale už měli začít být schopní dělat zásadní rozhodnutí a říkat ne. Myslím, že by nám to pomohlo lidsky a osobnostně, a jsem si také jistý, že by nám to pomohlo i profesně. Všechno a všichni totiž nemůže být ke koupi. Takový stav by nutně znamenal úpadek a zánik svobodného ducha, jehož výsostným projevem je schopnost tvořit.

EDITORIAL

Všechno a všichni se koupit nedají. A vyplácí se to

MAM_2018_40_page_02-03.indd 3

27.09.18 19:47