V kontextu poslední vlny odchodů novinářů

z vydavatelství Mafra se u nás zase začalo mluvit

o tom, že jsme v zásadě všichni ke koupi. Je to

jenom otázka ceny. Rezignované stanovisko říká,

že novináři musí platit hypotéku. Nad hlavami

jim práská bič hrozící existenční nejistoty. Stejně

na tom je celá komunikační a kreativní branže.

Ekonomická krize nám zůstala v hlavách, přestože statistici už pár let věrohodně popisují, že se

globálnímu hospodářství daří čím dál lépe.

Politika, kterou někdejší ministr financí

Miroslav Kalousek popsal jako tupé účetní škrty,

branži dostala do mentálního kouta. Mnohdy jsme

v něm zůstali, i když to už dávno nebylo nutné.

Radši mít práci a tvářit se, že nevidím a neslyším

nic z toho, co se okolo mě děje, přestože s tím

vnitřně hluboce nesouzním a nesouhlasím.

Historik nebo sociální antropolog by pravděpodobně dokázal popsat příčiny této latentní ustrašenosti a neschopnosti odtrhnout se od dejme

tomu toxického prostředí. Snad v nás pořád ještě



JAK JE DŮLEŽITÉ BÝTI JESSIKOU

Nemyslím, že bychom měli ve všem následovat

Spojené státy. Právě tuto mentalitu bychom si

ale vypůjčit mohli. Jako příklad může posloužit

Jessica Walshová, jedenatřicetiletá designérka, art

directorka a ilustrátorka usazená v New Yorku.

Když jí bylo jedenáct, začala kódovat webové

stránky a rychle si vydobyla pověst zázračného

dítěte. Nad jejími pracemi z prestižní Rhode Island

School upadali ve společný úžas kritici, akademická obec i lidé z velkého byznysu. Walshová byla

svěží, neokoukaná a především dokonale svá.

To samozřejmě vzbudilo zájem významných

společností. Když Walshová oslavila pětadvacáté

narozeniny, přistála jí na stole nabídka na práci

v ústředí Applu. Nabídli jí základní plat sto tisíc dolarů ročně - taková nabídka byla tehdy bezprecedentní a dobře si vzpomínám na diskuse, které se

tehdy na to konto vedly o mravnosti či nemravnos-

ti výše platů, které si v Applu manažeři přidělují.

To už by ale byl zase úplně jiný příběh. Podstatné

je, že Walshová dala Applu košem. Vysvětlila to

obavou ze ztráty vlastní tvůrčí svobody a pocitem,

že velká společnost z ní chce jenom vysát to nejlepší. Rozhodla se nechat si sama sebe a jít vlastní

cestou. A ta byla (a stále je) nesmírně zajímavá.

Walshová kromě jiného osahává hranice

marketingu a eventů, zkoumá, kde prostupují

nejasnou stěnou lidské intimní bubliny. V projektu

40 Days od Dating randila se svým kamarádem

a kolegou Timem Goodmanem, aby zjistila, jestli

se dva lidé do sebe zamilují prostě proto, že jsou

spolu. 12 Kind of Kindness byl zase happening,

během kterého Walshová dělala dobré skutky pro

nejopovrhovanější skupiny americké společnosti,

což jsou mimochodem bezdomovci a lidé, kteří se

živí telemarketingem.

Tahle osobitá cesta Walshové dala uznání, díky

kterému si mohla začít vybírat práci, ve které už

z ní nikdo nechtěl jen vysát to nejlepší a pak ji

odhodit. Pracovala třeba pro Levi's, Aizone nebo

Adobe, vedla oceňovaný rebranding newyorského

Židovského muzea.

Walshová dnes říká, že svobodu a úspěch jí dala

odvaha říct ne stotisícovému platu v časech, kdy

byly stovky jejích kolegů kvůli krizi bez práce.

Vypadá to jako snadná věc. Až na tu maličkosti,

že všichni nejsme Jessica Walshová…

Ondřej Fér

šéfredaktor

03

Ukázka z práce

Jessiky Walshové.

Na začátku jejího

úspěchu stála

schopnost říct ne.

doznívá existenční úzkost, kterou v nás a v našich

rodičích vypěstovala normalizace a kterou raná

léta kapitalismu rozhodně nijak nerozptýlila.

Po skoro třiceti letech svobody bychom ale už

měli začít být schopní dělat zásadní rozhodnutí

a říkat ne. Myslím, že by nám to pomohlo lidsky

a osobnostně, a jsem si také jistý, že by nám to pomohlo i profesně. Všechno a všichni totiž nemůže

být ke koupi. Takový stav by nutně znamenal úpadek a zánik svobodného ducha, jehož výsostným

projevem je schopnost tvořit.

EDITORIAL

Všechno a všichni

se koupit nedají.

A vyplácí se to

MAM_2018_40_page_02-03.indd 3

27.09.18 19:47