V kontextu poslední vlny odchodů novinářů
z vydavatelství Mafra se u nás zase začalo mluvit
o tom, že jsme v zásadě všichni ke koupi. Je to
jenom otázka ceny. Rezignované stanovisko říká,
že novináři musí platit hypotéku. Nad hlavami
jim práská bič hrozící existenční nejistoty. Stejně
na tom je celá komunikační a kreativní branže.
Ekonomická krize nám zůstala v hlavách, přestože statistici už pár let věrohodně popisují, že se
globálnímu hospodářství daří čím dál lépe.
Politika, kterou někdejší ministr financí
Miroslav Kalousek popsal jako tupé účetní škrty,
branži dostala do mentálního kouta. Mnohdy jsme
v něm zůstali, i když to už dávno nebylo nutné.
Radši mít práci a tvářit se, že nevidím a neslyším
nic z toho, co se okolo mě děje, přestože s tím
vnitřně hluboce nesouzním a nesouhlasím.
Historik nebo sociální antropolog by pravděpodobně dokázal popsat příčiny této latentní ustrašenosti a neschopnosti odtrhnout se od dejme
tomu toxického prostředí. Snad v nás pořád ještě
JAK JE DŮLEŽITÉ BÝTI JESSIKOU
Nemyslím, že bychom měli ve všem následovat
Spojené státy. Právě tuto mentalitu bychom si
ale vypůjčit mohli. Jako příklad může posloužit
Jessica Walshová, jedenatřicetiletá designérka, art
directorka a ilustrátorka usazená v New Yorku.
Když jí bylo jedenáct, začala kódovat webové
stránky a rychle si vydobyla pověst zázračného
dítěte. Nad jejími pracemi z prestižní Rhode Island
School upadali ve společný úžas kritici, akademická obec i lidé z velkého byznysu. Walshová byla
svěží, neokoukaná a především dokonale svá.
To samozřejmě vzbudilo zájem významných
společností. Když Walshová oslavila pětadvacáté
narozeniny, přistála jí na stole nabídka na práci
v ústředí Applu. Nabídli jí základní plat sto tisíc dolarů ročně - taková nabídka byla tehdy bezprecedentní a dobře si vzpomínám na diskuse, které se
tehdy na to konto vedly o mravnosti či nemravnos-
ti výše platů, které si v Applu manažeři přidělují.
To už by ale byl zase úplně jiný příběh. Podstatné
je, že Walshová dala Applu košem. Vysvětlila to
obavou ze ztráty vlastní tvůrčí svobody a pocitem,
že velká společnost z ní chce jenom vysát to nejlepší. Rozhodla se nechat si sama sebe a jít vlastní
cestou. A ta byla (a stále je) nesmírně zajímavá.
Walshová kromě jiného osahává hranice
marketingu a eventů, zkoumá, kde prostupují
nejasnou stěnou lidské intimní bubliny. V projektu
40 Days od Dating randila se svým kamarádem
a kolegou Timem Goodmanem, aby zjistila, jestli
se dva lidé do sebe zamilují prostě proto, že jsou
spolu. 12 Kind of Kindness byl zase happening,
během kterého Walshová dělala dobré skutky pro
nejopovrhovanější skupiny americké společnosti,
což jsou mimochodem bezdomovci a lidé, kteří se
živí telemarketingem.
Tahle osobitá cesta Walshové dala uznání, díky
kterému si mohla začít vybírat práci, ve které už
z ní nikdo nechtěl jen vysát to nejlepší a pak ji
odhodit. Pracovala třeba pro Levi's, Aizone nebo
Adobe, vedla oceňovaný rebranding newyorského
Židovského muzea.
Walshová dnes říká, že svobodu a úspěch jí dala
odvaha říct ne stotisícovému platu v časech, kdy
byly stovky jejích kolegů kvůli krizi bez práce.
Vypadá to jako snadná věc. Až na tu maličkosti,
že všichni nejsme Jessica Walshová…
Ondřej Fér
šéfredaktor
03
Ukázka z práce
Jessiky Walshové.
Na začátku jejího
úspěchu stála
schopnost říct ne.
doznívá existenční úzkost, kterou v nás a v našich
rodičích vypěstovala normalizace a kterou raná
léta kapitalismu rozhodně nijak nerozptýlila.
Po skoro třiceti letech svobody bychom ale už
měli začít být schopní dělat zásadní rozhodnutí
a říkat ne. Myslím, že by nám to pomohlo lidsky
a osobnostně, a jsem si také jistý, že by nám to pomohlo i profesně. Všechno a všichni totiž nemůže
být ke koupi. Takový stav by nutně znamenal úpadek a zánik svobodného ducha, jehož výsostným
projevem je schopnost tvořit.
EDITORIAL
Všechno a všichni
se koupit nedají.
A vyplácí se to
MAM_2018_40_page_02-03.indd 3
27.09.18 19:47