O prvocích a trollech

Byly časy, kdy jsem na Facebooku měl asi dva tisíce přátel. Ani nevím, proč jsem to tak měl, nejspíš jsem automaticky odkliknul každého, kdo si o to řekl. Každopádně jsem se vždycky střežil brát sociální síť příliš vážně, zejména pak to, co se odehrává v komentářích. Dlouhodobě zastávám názor, že pokud se člověk chce umazat, měl by u toho také dělat něco užitečného, například vyplít záhon nebo doma manželce umýt okna. V určitém okamžiku, zhruba někdy kolem posledních prezidentských voleb, jsem dospěl k názoru, že těch dva tisíce lidí ve virtuálním prostoru vůbec k ničemu nepotřebuji a podle opomíjeného antického příkladu jsem přistoupil k decimaci, pak ještě k jedné, ještě a ještě, až mi na Facebooku zbylo lidí zhruba dvě stě. Facebook mi vypadl ze života. Žádné notifikace, žádné přiblblé diskuse, ve kterých se lidé, které jsem osobně znal, předváděli jako pozoruhodná forma života, již jsem si zvykl označovat jako mentální prvoky. Zní to nejspíš hrozně, chci tím ale říct jen tolik, že když se do těchto lidí jenom maličko šťouchne, začnou provádět zběsilé pohyby.

OPTIMISMUS A REALITA

▲ Když se novináři začnou chovat jako trol­lové, nechť se nediví, že je jejich obecenstvo má za hnůj.

Jsem optimista, takže jsem nakloněn se domnívat, že lidé, kteří se v běžném životě chovají normálně, používají diskuse na sociálních sítích jako moderní bordel, kde si lze neškodně vybít temné vášně, a pak se vrátit ke spořádanému životu. Jsem ovšem také realista, takže připouštím, že jsem se mýlil – kdo se jako prvok chová na Facebooku, bude patrně prvokem i mimo něj.

EDITORIAL

Dobrý den a týden Takže čau lidi: Nedávno jsem zaznamenal tvrzení, že podporující komentáře na facebookovou stránku Andreje Babiše vyrábí trollí farma Agrofertu. Nemám pochyby o tom, že organizovaní trollové jsou v arzenálu Ruska, nepochybně i dalších mocností. Nepřišlo mi ale pravděpodobné, že by pro tak malou audienci, jako je ta domácí, bylo třeba mít trolly určené ryze k vnitropolitickému využití. Prošel jsem si profily asi dvaceti lidí, kteří vyjadřují podporu současnému českému premiérovi. Lidí, kteří by novináře posílali na večírky na saúdskou ambasádu, na Národní třídu by znovu pozvali zásahové jednotky a tak podobně. Nejsou to profily neexistujícíh žen a mužů – jsou až příliš skuteční. Mají děti, přátele a kolegy. Česko žádné trollí farmy nepotřebuje, máme dost svých vlastních prvoků.

TĚŽKO SE ZASTAT NOVINÁŘŮ

Na tomto místě bych se logicky měl zastat novinářů, ale nějak mi to nejde. Aspoň ne novinářů coby celé profese. Facebook mi totiž nabídl ke zhlédnutí také jednu podle mého názoru nepříliš domyšlenou kampaň společnosti Viesmann. Jedna diskutující si nikterak agresivně povzdechla, že jí tento styl kampaně nepřijde příliš zdařilý. V reakci jí akademicky aktivní novinář z jistého zpravodajského týdeníku vzkázal, aby udělala něco pro záchranu Země a šla se oběsit. Zpátky k prvokům: Komunikační profesionálové by měli být ve svých veřejných výstupech schopni jisté míry sebeovládání. Jak kdysi kdesi řekl Jindřich Šídlo, na sociální sítě by člověk neměl psát nic, co není schopen či ochoten říct osobně do očí. Novináři by se téhle zásady měli držet dvojnásob. Doporučit každému, s kým nesouhlasím, aby se šel oběsit, není nejlepší způsob, jak profesi v prostředí plném prvoků získat respekt. P.S.: V příštím čísle MAMu jsme si pro vás nachystali jedno velké překvapení. Jak říkáme my bohemisté: Stay tuned! Ondřej Fér šéfredaktor

03

Foto: YOUTUBE