O prvocích

a trollech

Byly časy, kdy jsem na Facebooku měl asi dva

tisíce přátel. Ani nevím, proč jsem to tak měl,

nejspíš jsem automaticky odkliknul každého, kdo

si o to řekl. Každopádně jsem se vždycky střežil

brát sociální síť příliš vážně, zejména pak to, co

se odehrává v komentářích. Dlouhodobě zastávám názor, že pokud se člověk chce umazat, měl

by u toho také dělat něco užitečného, například

vyplít záhon nebo doma manželce umýt okna.

V určitém okamžiku, zhruba někdy kolem

posledních prezidentských voleb, jsem dospěl

k názoru, že těch dva tisíce lidí ve virtuálním

prostoru vůbec k ničemu nepotřebuji a podle

opomíjeného antického příkladu jsem přistoupil

k decimaci, pak ještě k jedné, ještě a ještě, až mi na

Facebooku zbylo lidí zhruba dvě stě. Facebook mi

vypadl ze života. Žádné notifikace, žádné přiblblé

diskuse, ve kterých se lidé, které jsem osobně

znal, předváděli jako pozoruhodná forma života,

již jsem si zvykl označovat jako mentální prvoky.

Zní to nejspíš hrozně, chci tím ale říct jen tolik, že

když se do těchto lidí jenom maličko šťouchne,

začnou provádět zběsilé pohyby.

OPTIMISMUS A REALITA

▲

Když se novináři

začnou chovat jako

trol­lové, nechť se

nediví, že je jejich

obecenstvo má za hnůj.

Jsem optimista, takže jsem nakloněn se domnívat,

že lidé, kteří se v běžném životě chovají normálně,

používají diskuse na sociálních sítích jako moderní bordel, kde si lze neškodně vybít temné vášně,

a pak se vrátit ke spořádanému životu. Jsem

ovšem také realista, takže připouštím, že jsem

se mýlil – kdo se jako prvok chová na Facebooku,

bude patrně prvokem i mimo něj.

EDITORIAL

Dobrý den

a týden

Takže čau lidi: Nedávno jsem zaznamenal tvrzení, že podporující komentáře na facebookovou

stránku Andreje Babiše vyrábí trollí farma Agrofertu. Nemám pochyby o tom, že organizovaní

trollové jsou v arzenálu Ruska, nepochybně i dalších mocností. Nepřišlo mi ale pravděpodobné, že

by pro tak malou audienci, jako je ta domácí, bylo

třeba mít trolly určené ryze k vnitropolitickému

využití.

Prošel jsem si profily asi dvaceti lidí, kteří

vyjadřují podporu současnému českému premiérovi. Lidí, kteří by novináře posílali na večírky na

saúdskou ambasádu, na Národní třídu by znovu

pozvali zásahové jednotky a tak podobně. Nejsou

to profily neexistujícíh žen a mužů – jsou až příliš

skuteční. Mají děti, přátele a kolegy. Česko žádné

trollí farmy nepotřebuje, máme dost svých vlastních prvoků.

TĚŽKO SE ZASTAT NOVINÁŘŮ

Na tomto místě bych se logicky měl zastat novinářů, ale nějak mi to nejde. Aspoň ne novinářů coby

celé profese.

Facebook mi totiž nabídl ke zhlédnutí také

jednu podle mého názoru nepříliš domyšlenou

kampaň společnosti Viesmann.

Jedna diskutující si nikterak agresivně povzdechla, že jí tento styl kampaně nepřijde příliš

zdařilý. V reakci jí akademicky aktivní novinář

z jistého zpravodajského týdeníku vzkázal, aby

udělala něco pro záchranu Země a šla se oběsit.

Zpátky k prvokům: Komunikační profesionálové by měli být ve svých veřejných výstupech

schopni jisté míry sebeovládání. Jak kdysi kdesi

řekl Jindřich Šídlo, na sociální sítě by člověk neměl

psát nic, co není schopen či ochoten říct osobně

do očí. Novináři by se téhle zásady měli držet

dvojnásob.

Doporučit každému, s kým nesouhlasím, aby se

šel oběsit, není nejlepší způsob, jak profesi v prostředí plném prvoků získat respekt.

P.S.: V příštím čísle MAMu jsme si pro vás

nachystali jedno velké překvapení. Jak říkáme my

bohemisté: Stay tuned!

Ondřej Fér

šéfredaktor

03

Foto: YOUTUBE