O prvocích
a trollech
Byly časy, kdy jsem na Facebooku měl asi dva
tisíce přátel. Ani nevím, proč jsem to tak měl,
nejspíš jsem automaticky odkliknul každého, kdo
si o to řekl. Každopádně jsem se vždycky střežil
brát sociální síť příliš vážně, zejména pak to, co
se odehrává v komentářích. Dlouhodobě zastávám názor, že pokud se člověk chce umazat, měl
by u toho také dělat něco užitečného, například
vyplít záhon nebo doma manželce umýt okna.
V určitém okamžiku, zhruba někdy kolem
posledních prezidentských voleb, jsem dospěl
k názoru, že těch dva tisíce lidí ve virtuálním
prostoru vůbec k ničemu nepotřebuji a podle
opomíjeného antického příkladu jsem přistoupil
k decimaci, pak ještě k jedné, ještě a ještě, až mi na
Facebooku zbylo lidí zhruba dvě stě. Facebook mi
vypadl ze života. Žádné notifikace, žádné přiblblé
diskuse, ve kterých se lidé, které jsem osobně
znal, předváděli jako pozoruhodná forma života,
již jsem si zvykl označovat jako mentální prvoky.
Zní to nejspíš hrozně, chci tím ale říct jen tolik, že
když se do těchto lidí jenom maličko šťouchne,
začnou provádět zběsilé pohyby.
OPTIMISMUS A REALITA
▲
Když se novináři
začnou chovat jako
trollové, nechť se
nediví, že je jejich
obecenstvo má za hnůj.
Jsem optimista, takže jsem nakloněn se domnívat,
že lidé, kteří se v běžném životě chovají normálně,
používají diskuse na sociálních sítích jako moderní bordel, kde si lze neškodně vybít temné vášně,
a pak se vrátit ke spořádanému životu. Jsem
ovšem také realista, takže připouštím, že jsem
se mýlil – kdo se jako prvok chová na Facebooku,
bude patrně prvokem i mimo něj.
EDITORIAL
Dobrý den
a týden
Takže čau lidi: Nedávno jsem zaznamenal tvrzení, že podporující komentáře na facebookovou
stránku Andreje Babiše vyrábí trollí farma Agrofertu. Nemám pochyby o tom, že organizovaní
trollové jsou v arzenálu Ruska, nepochybně i dalších mocností. Nepřišlo mi ale pravděpodobné, že
by pro tak malou audienci, jako je ta domácí, bylo
třeba mít trolly určené ryze k vnitropolitickému
využití.
Prošel jsem si profily asi dvaceti lidí, kteří
vyjadřují podporu současnému českému premiérovi. Lidí, kteří by novináře posílali na večírky na
saúdskou ambasádu, na Národní třídu by znovu
pozvali zásahové jednotky a tak podobně. Nejsou
to profily neexistujícíh žen a mužů – jsou až příliš
skuteční. Mají děti, přátele a kolegy. Česko žádné
trollí farmy nepotřebuje, máme dost svých vlastních prvoků.
TĚŽKO SE ZASTAT NOVINÁŘŮ
Na tomto místě bych se logicky měl zastat novinářů, ale nějak mi to nejde. Aspoň ne novinářů coby
celé profese.
Facebook mi totiž nabídl ke zhlédnutí také
jednu podle mého názoru nepříliš domyšlenou
kampaň společnosti Viesmann.
Jedna diskutující si nikterak agresivně povzdechla, že jí tento styl kampaně nepřijde příliš
zdařilý. V reakci jí akademicky aktivní novinář
z jistého zpravodajského týdeníku vzkázal, aby
udělala něco pro záchranu Země a šla se oběsit.
Zpátky k prvokům: Komunikační profesionálové by měli být ve svých veřejných výstupech
schopni jisté míry sebeovládání. Jak kdysi kdesi
řekl Jindřich Šídlo, na sociální sítě by člověk neměl
psát nic, co není schopen či ochoten říct osobně
do očí. Novináři by se téhle zásady měli držet
dvojnásob.
Doporučit každému, s kým nesouhlasím, aby se
šel oběsit, není nejlepší způsob, jak profesi v prostředí plném prvoků získat respekt.
P.S.: V příštím čísle MAMu jsme si pro vás
nachystali jedno velké překvapení. Jak říkáme my
bohemisté: Stay tuned!
Ondřej Fér
šéfredaktor
03
Foto: YOUTUBE