Děti offline, online problémy

Nedávno jsem v metru pozorovala holčičku, bylo jí tak třináct. V ruce měla mobil větší než její školní sešit. S naprostým klidem scrollovala TikTok, jako by to byla přirozená součást světa (asi jako jsme my kdysi listovali ábíčkem). Jenže rozdíl je zásadní: časopis na vás nekřičí, ať zhubnete do příští středy, nezačne přehrávat další video, nenabízí „přátele“ z druhého konce planety. A už vůbec vás neskenuje s pomocí nějakého algoritmu. 

Možná i proto teď EU přišla s návrhem, že sociální sítě by měly být až od šestnácti. Dospělí, ti samí, kteří celý ten digitální svět pomohli vybudovat, najednou zjišťují, že se jim trochu vymkl z rukou. A tak saháme po řešeních, která působí spíš jako digitální zákaz vycházení. Aby děti nebyly terčem algoritmů, aby je nehonila reklama a aby se jim někdo cizí nedostal do zpráv. Úmysl je správný, jenže cesta k němu se zdá trochu klikatá. 

Když dětem řeknete „tohle až od šestnácti“, internet je pro ně najednou ještě lákavější. Navíc, pokud zavádíme plošnou kontrolu komunikace, je fér si přiznat, že se to netýká jen nezletilých. Týká se všech. Otevíráme dveře sledování, které se tváří jako ochrana, ale může snadno přerůst do něčeho, co už chránit nechceme. A mezi tím vším stojí rodiče — ti skuteční regulátoři —, kteří vědí, že žádný zákon nenahradí rozhovor v kuchyni u stolu. 

Irena Krcháková 

redaktorka