Strana 8
padlo, musíte přitvrdit, další nadávka
pak zní „jsi smradlavý pokakánek“. Apak
„jsi tlustý smradlavý pokakánek“, atak
dál… Astejně je to se skandály. Politické
skandály jsou staré jako politika sama.
Co je ale nové, je ten ohromný objem
médií, která je pokrývají. Atak když se
pořád dokola opakuje „poslanec byl při-
stižen“, „premiér udělal to ato“, přestává
nás to znepokojovat. Reagujeme jen na ty
větší, aještě větší skandály. Přestáváme
vnímat, co je skutečně důležité, apře-
stáváme rozlišovat mezi tím, co bychom
měli jako voliči morálně posuzovat, aco
je jen zbytečný „humbuk“.
Zjakého důvodu ale někteří politici
skandály ustojí, zatímco jiní kvůli
nim musí svou kariéru ukončit?
Myslím, že vtom hraje roli lidská povaha.
Pokud někdo umí přiznat vlastní chybu,
veřejnost to často ocení. Ale když se
někdo tváří jako morální autorita, jako
někdo, kdo soudí ostatní apovažuje se
za bezúhonného, apak je přistižen při
něčem špatném, to je skandál. Naopak
pokud někdo osobě otevřeně říká:
„takový prostě jsem, berte to nebo ne,“
veřejnost to bere jinak.
Ovlivňuje pohlaví to, jak veřejnost
vnímá morální selhání politiků?
Velmi výrazně. Vmé první knize opoli-
tických skandálech se má koleyně,
socioložka zaměřila právě na to, jak
rozdílně se zachází se ženami amuži
vpolitice. Ajedním zopravdu zajíma-
vých zjištění bylo, jak málo žen se do
skandálů vůbec zaplete. Anení to proto,
že by ženy byly lepší než muži, ale je
jich vpolitice méně. Aještě důležitější
je to, že ženy vědí, že si skandál nemo-
hou dovolit. Ten genderový aspekt je
zásadní.
Proč tomu tak je?
Od žen očekáváme, že budou mateřské,
laskavé, že nebudou mít výraznou sexu-
alitu, že nebudou chamtivé, atedy že
nebudou krást veřejné prostředky. Když
už se ale něco takového stane, veřejnost
je posuzuje daleko přísněji. Akdyž to
rozšíříme ina politiku obecně, ženy jsou
svázané představami společnosti otom,
jaké „mají být“. Amuži taková omezení
často nemají. Je to nespravedlivé, ale
hluboce zakořeněné.
Jednu ze svých knih jste věnovala
politické satiře ahumoru. Jakou
vtom všem hrají roli?
Opravdu jsem si to psaní užila, bylo
to zábavné, mnohem radostnější než
spousta jiných témat. Smát se ausmí-
vat je přirozeně příjemnější než cokoli
jiného. Satira má vpolitice specickou
roli. Vrámci humoru můžete velmi
vážná témata zabalit do vtipu askrze
ironii anadsázku je zpřístupnit širšímu
publiku. Satira tedy pomáhá upozornit
na morální selhání politiků, zesiluje důle-
žitost problému. Ale někdy má iopačný
efekt, může totiž vést kcynismu. Přesto
její hlavní přínos spočívá vtom, že bere
vážné téma adělá ho stravitelnějším.
Aprávě proto si tolik lidí oblíbilo získávat
politické informace zhumorných formá-
tů, mají pocit, že je to lehčí, ale přitom
jim to stále něco sděluje.
Vposledních letech se stále více
zlepšují technologie jako deepfaky
aumělá inteligence obecně. Mění to
samotnou povahu skandálů?
Myslím, že se tu velmi rychle odehraje
několik zásadních věcí. Jednou znich je,
že se začnou objevovat AI generované
fotograe politiků, které mají být skan-
dální, ale nebudou pravdivé. To způsobí
zahlcení veřejného prostoru obrazy,
které budou falešné. Výsledkem bude
rostoucí cynismus. Lidé začnou pochy-
bovat ovšem, co vidí. Tohle podle mě
povede kdalšímu oslabení důvěry vpoli-
tiky, vnovináře, ve zprávy obecně. Ato
je děsivý, hluboce znepokojivý vývoj.
Budeme se stím muset jako společnost
nějak vyrovnat.
Kde podle vás leží hranice mezi
veřejným zájmem ačistým
senzacionalismem?
Chytit pozornost publika je dnes napros-
to zásadní, vždycky to vžurnalistice
důležité bylo, ale dnes, véře totální kon-
kurence, bojuje každý skaždým. Anejen
sostatními novináři. Soutěžíte skaž-
dou stránkou Shakespeara, skaždým
natočeným lmem, seriálem, videem,
komiksem. Všechno máme dnes vmobi-
lu, okamžitě dostupné. To znamená, že
vboji opozornost musí být obsah stále
výraznější, aby si ho někdo vůbec všiml.
Senzacechtivost tu byla vždy, ivdobě
tištěných novin. Už tehdy měly titulní
strany velké titulky svykřičníky, aby
přitáhly čtenáře knákupu. To není nic
nového. Jenže rozdíl je vtom, že dnes
máme omezenou kapacitu pozornosti,
ale neomezený výběr. Ato je zásadní
proměna. Senzacionalismus podle mě
poroste, dokud se nenaučíme, jak se
vtomhle novém informačním prostředí
pohybovat.
Je vůbec možné znovu vybudovat
důvěru veřejnosti vmédia vdobě,
kdy zprávy oskandálech ovládají
mediální prostor?
Myslím, že jako publikum bychom se
měli naučit „neskočit na návnadu“. Právě
proto se titulkům, které ve čtenářích
vyvolávají pocit „tohle musím otevřít,
tohle je určitě skandál“, říká clickbait.
Takže část odpovědnosti leží na nás.
Musíme si najít způsob, jak fungovat
vekonomice pozornosti, aniž bychom se
nechávali ovládat jen zábavou, senzací
ašťavnatými titulky. Potřebujeme také
„hlavní jídlo“, tedy zprávy, které jsou
výživné, důležité avěcně podstatné.
Nejen „dezert“. Myslím, že inovináři
by měli hledat cesty, jak důležité věci
vysvětlovat přístupně, ale bez toho, aby
sklouzli ke skandálům jako kberličce pro
pozornost. Potřebujeme zprávy, které
jsou relevantní amají význam. Všechno
ostatní je jen šum, který bychom se měli
naučit ztlumit, alespoň trochu.
Co byste chtěla vzkázat
profesionálům voblasti médií
akomunikace, kteří se zúčastní
konference Forum Media 2025?
Myslím si, že všichni čelíme podobným
výzvám. Hledáme nejvhodnější způso-
by, jak komunikovat vdobě, kdy je naše
pozornost rozdrobená akonkurence
obrovská. Zároveň máme ispolečné
hrozby. Ale věřím, že právě profesioná-
lové vmédiích po celém světě se mohou
spojit aspolečně tvořit kvalitní obsah,
který je pro veřejnost zásadní. Jsme to
my, kdo formuje sdělení. Adíky tomu
máme moc iodpovědnost. Věřím, že
když budeme spolupracovat anavzájem
si rozumět, dokážeme lidem pomoci
orientovat se vobtížných časech. Aže je
dovedeme ke světu, který bude pozitiv-
nější asmysluplnější.
Přestáváme vnímat,
co je skutečně
důležité, apřestáváme
rozlišovat mezi tím, co
bychom měli jako voliči
morálně posuzovat,
aco je jen zbytečný
„humbuk“.
8 9
Komunita