posluchačů

má denně

Radiožurnál

▲

Způsob, jakým

Miloš Zeman

opakovaně vystupuje

v Českém rozhlasu, je

součástí promyšlené

strategie mířící

k podkopání

veřejnoprávního

média.

BEZ SEBEVĚDOMÍ

Kritikové Českému rozhlasu vyčítají, že Miloše Zemana vůbec do vysílání zvali. Rozhlasový kodex

by koneckonců nabízel řešení: „Pokud je to proveditelné, nepřipustí Český rozhlas k účasti na živém

vysílání osobu, u které je důvodný předpoklad, že

by se mohla chovat urážlivě, vulgárně nebo je pod

vlivem alkoholu či omamných prostředků.“

Dokonce i Kodex je ale založený na určitém

alibismu: Pokud je to proveditelné…

Je proveditelné odepřít přímo volené hlavě

státu účast v živém vysílání, protože se VŽDY

chová vulgárně, VŽDY se chová urážlivě a VŽDY je

pod vlivem látek, které zcela zřejmě ovlivňují jeho

psychosociální schopnosti a dovednosti?

Vágně sepsaný Kodex připouští množství

výkladů. Tím se otevírá široké pole pro přetahovanou o vliv na veřejnoprávní médium. Výsledek

je vždycky stejný, veřejnoprávní médium – a je

jedno, které konkrétně – je nuceno při dodržování

bídně sepsaných řádů sahat ke stále bizarnější

pedantérii.

Na konci této spirály jsou veřejnoprávní média,

která bojují o vlastní sebevědomí a přitom se

logicky dopouštějí pochybení, jež se zase obracejí

proti nim. Koneckonců i sám Zeman do Českého

rozhlasu šel s tím, že jeho hlavním cílem bylo

s rozběhem kopnout do vratké sesličky, na níž ČRo

sedí. A to se mu povedlo. Diskuse se nevede o tom,

co v přímém přenosu předvedl, ale o tom, zda rozhlas pochybil či nepochybil, když mu to umožnil.

JINÁ DISKUSE

Opakované krize kolem postavení a povahy veřejnoprávních médií by měly vyvolat úplně jinou

diskusi. Mělo by se začít mluvit o tom, nakolik

v Česku existuje prostředí, v němž by veřejnoprávní média mohla plnit úlohu, jaká jim je vymezena

zákonem.

Tvrdím, že nikoliv a také říkám, že na vině je

hned několik generací české politické reprezentace. Ta se řídí scestným názorem, že svoboda

média veřejné služby bude nejlépe zaručena tím,

že za jejich nezávislost bude ručit veřejná kontrola

zajišťovaná Parlamentem.

To by mohlo fungovat při splnění jediné podmínky: že by v Parlamentě seděl někdo jiný než

jakýkoliv vzorek českých legislativců.

Jestliže se shodneme na tom, že potřebujeme

média veřejné služby, pojďme udělat druhý krok.

Politici, jestliže jim záleži na svobodě a demokracii, by se měli vzdát kontroly, kterou nad těmito

médii vykonávají.

Našlo by se hned několik způsobů, jak činnost

veřejnoprávních médií pak kontrolovat. Co se

třeba podívat do Německa? Tamní mediální

legislativa je mimořádně kvalitní. Stačilo by ji

opsat a nevymýšlet něco, co vymyslet očividně

neumíme.

Ondřej Fér

šéfredaktor

03

936

tisíc

Hlavní událostí komunikačního světa se minulý

týden stalo vystoupení prezidenta Miloše Zemana

na vlnách veřejnoprávního rozhlasu. Upřímně řečeno, tak docela nechápu pohoršení, jaké Zeman

vyvolal. Hlava státu patří mezi ty lidi, kteří soudného člověka nemají čím překvapit. Připomíná

to jednu scénu z filmu Takoví normální zabijáci.

Vypráví se v něm příběh Indiána, který v zimě

našel skoro zmrzlého hada. Vzal ho do svého týpí,

položil k ohni, zahřál a zachránil mu život. Had ho

pak uštknul. Umírající Indián se hada zeptal, proč

to udělal, když mu zachránil život. „ Jsem přece

had,“ odpověděl had.

Miloš Zeman je taky takový had – a kdo to ještě

nepochopil, nepochopí to už nikdy.

EDITORIAL

Dobrý den

a týden