posluchačů má denně Radiožurnál

▲ Způsob, jakým Miloš Zeman opakovaně vystupuje v Českém rozhlasu, je součástí promyšlené strategie mířící k podkopání veřejnoprávního média.

BEZ SEBEVĚDOMÍ

Kritikové Českému rozhlasu vyčítají, že Miloše Zemana vůbec do vysílání zvali. Rozhlasový kodex by koneckonců nabízel řešení: „Pokud je to proveditelné, nepřipustí Český rozhlas k účasti na živém vysílání osobu, u které je důvodný předpoklad, že by se mohla chovat urážlivě, vulgárně nebo je pod vlivem alkoholu či omamných prostředků.“ Dokonce i Kodex je ale založený na určitém alibismu: Pokud je to proveditelné… Je proveditelné odepřít přímo volené hlavě státu účast v živém vysílání, protože se VŽDY chová vulgárně, VŽDY se chová urážlivě a VŽDY je pod vlivem látek, které zcela zřejmě ovlivňují jeho psychosociální schopnosti a dovednosti? Vágně sepsaný Kodex připouští množství výkladů. Tím se otevírá široké pole pro přetahovanou o vliv na veřejnoprávní médium. Výsledek

je vždycky stejný, veřejnoprávní médium – a je jedno, které konkrétně – je nuceno při dodržování bídně sepsaných řádů sahat ke stále bizarnější pedantérii. Na konci této spirály jsou veřejnoprávní média, která bojují o vlastní sebevědomí a přitom se logicky dopouštějí pochybení, jež se zase obracejí proti nim. Koneckonců i sám Zeman do Českého rozhlasu šel s tím, že jeho hlavním cílem bylo s rozběhem kopnout do vratké sesličky, na níž ČRo sedí. A to se mu povedlo. Diskuse se nevede o tom, co v přímém přenosu předvedl, ale o tom, zda rozhlas pochybil či nepochybil, když mu to umožnil.

JINÁ DISKUSE

Opakované krize kolem postavení a povahy veřejnoprávních médií by měly vyvolat úplně jinou diskusi. Mělo by se začít mluvit o tom, nakolik v Česku existuje prostředí, v němž by veřejnoprávní média mohla plnit úlohu, jaká jim je vymezena zákonem. Tvrdím, že nikoliv a také říkám, že na vině je hned několik generací české politické reprezentace. Ta se řídí scestným názorem, že svoboda média veřejné služby bude nejlépe zaručena tím, že za jejich nezávislost bude ručit veřejná kontrola zajišťovaná Parlamentem. To by mohlo fungovat při splnění jediné podmínky: že by v Parlamentě seděl někdo jiný než jakýkoliv vzorek českých legislativců. Jestliže se shodneme na tom, že potřebujeme média veřejné služby, pojďme udělat druhý krok. Politici, jestliže jim záleži na svobodě a demokracii, by se měli vzdát kontroly, kterou nad těmito médii vykonávají. Našlo by se hned několik způsobů, jak činnost veřejnoprávních médií pak kontrolovat. Co se třeba podívat do Německa? Tamní mediální legislativa je mimořádně kvalitní. Stačilo by ji opsat a nevymýšlet něco, co vymyslet očividně neumíme. Ondřej Fér šéfredaktor

03

936 tisíc

Hlavní událostí komunikačního světa se minulý týden stalo vystoupení prezidenta Miloše Zemana na vlnách veřejnoprávního rozhlasu. Upřímně řečeno, tak docela nechápu pohoršení, jaké Zeman vyvolal. Hlava státu patří mezi ty lidi, kteří soudného člověka nemají čím překvapit. Připomíná to jednu scénu z filmu Takoví normální zabijáci. Vypráví se v něm příběh Indiána, který v zimě našel skoro zmrzlého hada. Vzal ho do svého týpí, položil k ohni, zahřál a zachránil mu život. Had ho pak uštknul. Umírající Indián se hada zeptal, proč to udělal, když mu zachránil život. „ Jsem přece had,“ odpověděl had. Miloš Zeman je taky takový had – a kdo to ještě nepochopil, nepochopí to už nikdy.

EDITORIAL

Dobrý den a týden