Duopol,

hashtagy

a bezmoc

Kolem duopolu Facebook – Google průběž‑

ně přituhuje a pak zase polevují ledy. Prvně

jmenovaný fenomén přichází vždycky, když se

objeví nová zpráva o tom, jak obě korporace

bezohledně kšeftují s daty, jak prodávají soukro‑

mí uživatelů, jak zneužívají svoje dominantní

postavení na trhu. Obvykle se vyrojí články,

v nichž hraje zásadní úlohu slovo „šok“ ve všech

podobách a tvarech, jaké gramatika umožňuje

a papír unese.

DVĚ FÁZE, STÁLE DOKOLA

▲

Smazat Facebook není

tak jednoduché.

U aplikace v telefonu na

to stačí pár pohybů. Ve

veřejném prostoru se ale

sociální síť chová jako

vrcholový predátor.

Ozývá se volání po tvrdém postupu proti oběma

korporátním zloduchům. Občansky uvědomělé

celebrity začnou propagovat hashtagy typu

#exitfacebook. V ideálním případě si svůj vzkaz

městu a světu napíšou na papírovou ceduli, vyfo‑

tí se s ní a odeberou se sbírat lajky na Instagram,

který sice taky patří Facebooku, ale kdo by se

zatěžoval maličkostmi, že ano.

Pak přijde fáze druhá. Obvykle stačí, aby šéf

Facebooku Mark Zuckerberg odtrpěl hodinku na

potítku před politiky, kteří dospěli k názoru, že

jim účast na tažení proti predátorskému chování

sociální sítě přinese body. Google zase nasype

nějaké drobné do inovativních žurnalistických

projektů. Přitom dbá na to, aby grant nešel do

čehokoliv, co by mohlo rozkrývat podíl Googlu

na všeobecné mizérii, v níž se naše globální

vesnice nachází.

A pak se opakuje fáze první, šok, tvrdý postup

et cetera, et cetera.

Charakteristické pro tuto všeobecnou za‑

cyklenost je, že duopol nechává v bohorovném

klidu. Všechno pohoršení nad nepříliš sympa‑

tickými praktikami Facebooku a Googlu není

EDITORIAL

Dobrý den

a týden

z pohledu jejich vysokých manažerů a manaže‑

rek nic jiného, než pošetilé hry dětí. A co se týká

politické moci, která do těchto her vstupuje, je

stejně neškodná, jako ta stará panna, která v ang‑

lickém druhoválečném filmu hází po německých

bombardérech nad Londýnem klubíčka pletací

příze.

STÁTY FATÁLNĚ SELHÁVAJÍ

Státy v případě Facebooku a Googlu samozřejmě

selhávají ve své regulatorní a ochranné roli. Pro

občany, s nimiž uzavřely společenskou dohodu,

nedělají zhola nic. Pokud si některý politik myslí,

že duopol usměrní směrnicemi, měli by se jeho

nejbližší zamyslet nad tím, zda by neměl pod

stromeček dostat dvojici statných ošetřovatelů

a časově neomezený pobyt na nějakém opravdu

klidném místě daleko od lidí.

Jestliže má řádění duopolu v globální eko‑

nomice dostat snesitelné hranice, tedy takové,

které umožní Facebooku a Googlu svobodně

podnikat a současně toto podnikání nebude

v protikladu ke společenské smlouvě, musí

státy cílit na subjekty, které duopol živí. Pěkné

by například bylo (nápad není originální),

kdyby za každé euro investované do reklamy

na Facebooku firmy musely odvést dvě eura na

dobročinné účely a třetí berňáku. Pěkné by bylo

(ani tento nápad nemám ze své hlavy), kdyby

Google za každé euro zisku ze zveřejňování obsa‑

hu, jenž sám nevyrábí, odváděl euro tomu, kdo

obsah vyrobil.

Myslím, že než podstupovat takovou torturu,

všechny zúčastněné strany by si svou účast

na on­‑linové verzi grunderského kapitalismu

rozmyslely. Teď samozřejmě úmyslně přeháním,

abych v tomto pokřiveném hyperbolickém zrca‑

dle ukázal, jak neefektivní je dosavadní snaha

problém duopolu řešit.

Potíž ovšem je, že pro politiky, kteří mají

rozhodovat, představuje možnost zasponzorovat

si jakýkoliv vzkaz od blahovolného mudrování až

po populistický blábol ne jedinou, ale význam‑

nou možnost, jak se udržet na svém místě.

Smiřme se tedy asi s tím, že duopol tu s námi

v nezměněné podobě bude až do doby, kdy se

nacpe tak, až sám praskne.

03

Foto: SHARE AMERICA

Ondřej Fér

šéfredaktor