Patřím do generace, která zažila nástup in­

ternetu coby nové technologie. Když jsme ale

měli psát seminárku, pořád ještě jsme listovali

v knihách a chodili si hrát na intelektuály do

Klementina. Primárním zdrojem důvěryhodné

informace pro mě pořád ještě je kniha. Rele­

vantním potvrzením důvěryhodnosti je pro mě

recenze či kritika otištěná v printu. Online se mi

stále jeví nejvíc ze všeho jako obrovské smetiště,

kde se dají najít pěkné kousky. Než je ale člověk

najde, docela se umaže, a navíc ani opravdu

hezké kousky nebývají tak úplně nové.

Pokud bych ale měl vybrat jednu věc, která

mi v onlinu opravdu leze na nervy, je to nadšení.

Každý den na mě vybafne asi tak bambilion

věcí a událostí, které jsou zlomové, přelomové,

unikátní, exkluzivní, galaktické, planetární a tak

dále.

FALEŠNÉ KAUZALITY

▲

Kdyby bylo všechno na

světě tak jasné, jak se

zpětně zdá, newyorská

Dvojčata by stále ještě

stála.

Ve skutečnosti nic z toho, co nadšený web po­

važuje za „breaking“, nepředstavuje nic jiného

než další kroky v evoluci, nebo přesněji řečeno

v očekávatelném průběhu událostí.

Události, které mají tu tajuplnou moc obrátit

svět vzhůru nohama, se odehrávají naprosto

nečekaně, nejde se na ně připravit. Pokud má

v jakémkoli oboru lidské činnosti přijít skutečná

revoluce, nezbytně musí být vyvolána tím, že

se stane něco dokonale nepředvídatelného. Ať

si kdo chce myslí o Nassimu Talebovi co chce,

v tomhle se nemýlí. Zpětně viděno samozřejmě

dokážeme ke každé události, po níž „svět už

nikdy nebyl jako dřív“, najít souvislou kauzální

řadu znaků a předzvěstí, které se nám najednou

zdají být nepřehlédnutelné a mluvící jasnou řečí.

EDITORIAL

Co bylo včera,

jako by nebylo

Kdyby ale bylo tak jasné, že na New York zaú­

točí teroristé v letadlech, „měla by letadla pancé­

řové dveře do pilotních kabin a kolem Dvojčat by

hlídkovaly stíhačky s odjištěnými kulomety.“

Tento úvodník píšu ve chvíli, kdy je nadšené pro­

středí onlinu plné zpráv o skládacích mobilních

telefonech od Samsungu a Huaweie. No ano,

dobře, je to pěkné a nejspíš si to najde kupce,

ale tohle má být revoluce? Čtu zprávy o Elonu

Muskovi – to je revoluce, Tesla?

Nechci se nijak dotknout inovátorů a inovací,

ale to, čím se zabývají, je pořád jenom rozví­

jení stávajících, osvědčených cest globálního

kapitalismu.

ODOSOBNĚNÍ A (NE)INOVACE

Ve společnosti je přitom hmatatelně citelné na­

pětí, touha po něčem jiném, novém, po něčem,

co starý unavený svět, ve kterém žijeme, změní

v definitivní minulost. Howard Swains, novinář,

který pendluje mezi Velkou Británií a New

Yorkem a píše třeba pro Guardian, Times nebo

Spectator, o tomto napětí píše jako o psychiatric­

ké kondici jménem „odosobnění.“

Člověk si připadá jako robot, cítí se straš­

ně, a není doktor, který by věděl, jak pomoci.

Swains dodává, že „odosobněním“ trpí západní

civilizace jako celek: ještě včera byla sama sebou

a najednou není ničím.

Vědkyně Laura Spinneyová v eseji pro New

Scientist napsala, že odosobněná celospole­

čenská nálada směřuje v horším (a obvyklém

případě) k návratu k barbarství a domněnce, že

společnost je třeba očistit, a to násilným způso­

bem. V lepším – a méně obvyklém – případě lze

eventuální krvavou lázeň odložit na neurčito.

Podle Spinneyové tento dar mají skutečné inova­

ce: něco jako parní stroj či antikoncepce.

Problém je, že sami sebe přesvědčujeme

o probíhající zlomové, galaktické a tak dále

změně, která všude kolem nás probíhá. Jenže

ve skutečnosti se neděje nic zásadního. Tedy

kromě toho, že je čím dál méně lidí ochotno

zapomenout na všechno, co platilo ještě včera,

a zkusit začít o věcech přemýšlet bez ohledu na

konvence.

03

Foto: EDWARDS AF

Ondřej Fér

šéfredaktor