V časopise Campaign už nějakou dobu probíhá nesmírně zajímavá debata o flexibilitě pracovní doby v agenturách. Asi nejzajímavější příspěvky do „Flexigate“ přinesli šéfové Starcomu a Publicisu. První tvrdí, že pátek je ideální den pro home office. Druhý soudí, že by lidé v pátek měli být v práci a že je na manažerech, aby v nich dokázalo roznítit „that friday feeling“. Lidé by prostě v pátek měli makat, ale měli by u toho být dobře naladěni a zbavit se celotýdenní rutiny. Flexibilní pracovní dobu za Kanálem (a nejspíš i jinde na Západě) řeší výlučně z hledis‑ ka efektivity. Cílem zaměstnavatele by logicky mělo být, aby lidé pracovali co nejkvalitněji. Aby podávali co nejlepší výkony. A k tomu jim je po‑ třeba nastavit prostředí, ve kterém se budou cítit dostatečně svobodně, aby dokázali být tvůrčí, ale současně je třeba mít a ctít hranice, bez nichž se svoboda nutně mění v anarchii. Současně tyto hranice a pravidla nesmí být natolik tuhá, aby vytvářela nepřiměřený tlak. V agenturách – a samozřejmě nejenom v nich – bývá home office nabízen jako benefit. Problém je, že zaměstnancům málokdy někdo důsled‑ ně vysvětlí, co vlastně home office znamená. Převažující výklad je, že home office rovná se převlečená dovolená. Manažeři mívají sklon přičítat tento omyl zaměstnancům, vinni jsou ale především oni sami. Home office by měl být, ale často není prostředkem pro nalezení optimální pracovní výkonnosti u lidí, kteří pro svou efek‑ tivitu potřebují mít klid k introspekci. Podobná

EDITORIAL

Flexigate situace vzniká u volnějších dnů. Zažil jsem, když si zaměstnanci mohli vybrat jeden volnější den. Pro půlku lidí se pondělí změnilo v malou neděli a pátek v páteční noc již od časného dopoledne. A zase: neviním z toho zaměstnance, na vině jsou manažeři, kteří nedokázali dostatečně vy‑ světlit, proč to celé vlastně ukuli a provozují. Zpátky k agenturám a vůbec byznysu, který pracuje s kreativitou. Vykutat ji z lidí bývá dlou‑ hodobě nesmírně těžké. Nikdo kromě hříček přírody nedokáže sypat nápad za nápadem pět dní v týdnu od devíti do pěti. Čím lépe se vedení naučí vytvářet pro svoje lidi podmínky, které je budou ne motivovat, ale stimulovat, tím lepší výsledky budou na konci procesu. Tento úkol je ale také komunikační. Už zmíně‑ ní pánové ze Starcomu a Publicisu se shodli, že ačkoliv se živí komerční komunikací, zaostávají v komunikaci se svými vlastními kolegy a zaměstnanci. Ti často nevědí, co se od nich očekává a ve snaze splnit vůbec nebo nejasně vyřčená přání nadřízených v zásadě buď dělají botu za botou a přešlap za přešlapem, nebo nedělají preventivně vůbec nic, protože kdo nic nedělá, neměl by nic zkazit. Tohle ale nikdo nechce, nebo ano? Ondřej Fér šéfredaktor

Inzerce