V časopise Campaign už nějakou dobu probíhá
nesmírně zajímavá debata o flexibilitě pracovní
doby v agenturách. Asi nejzajímavější příspěvky
do „Flexigate“ přinesli šéfové Starcomu
a Publicisu. První tvrdí, že pátek je ideální den
pro home office. Druhý soudí, že by lidé v pátek
měli být v práci a že je na manažerech, aby v nich
dokázalo roznítit „that friday feeling“. Lidé by
prostě v pátek měli makat, ale měli by u toho být
dobře naladěni a zbavit se celotýdenní rutiny.
Flexibilní pracovní dobu za Kanálem
(a nejspíš i jinde na Západě) řeší výlučně z hledis‑
ka efektivity. Cílem zaměstnavatele by logicky
mělo být, aby lidé pracovali co nejkvalitněji. Aby
podávali co nejlepší výkony. A k tomu jim je po‑
třeba nastavit prostředí, ve kterém se budou cítit
dostatečně svobodně, aby dokázali být tvůrčí,
ale současně je třeba mít a ctít hranice, bez nichž
se svoboda nutně mění v anarchii. Současně tyto
hranice a pravidla nesmí být natolik tuhá, aby
vytvářela nepřiměřený tlak.
V agenturách – a samozřejmě nejenom v nich –
bývá home office nabízen jako benefit. Problém
je, že zaměstnancům málokdy někdo důsled‑
ně vysvětlí, co vlastně home office znamená.
Převažující výklad je, že home office rovná se
převlečená dovolená. Manažeři mívají sklon
přičítat tento omyl zaměstnancům, vinni jsou ale
především oni sami. Home office by měl být, ale
často není prostředkem pro nalezení optimální
pracovní výkonnosti u lidí, kteří pro svou efek‑
tivitu potřebují mít klid k introspekci. Podobná
EDITORIAL
Flexigate
situace vzniká u volnějších dnů. Zažil jsem, když
si zaměstnanci mohli vybrat jeden volnější den.
Pro půlku lidí se pondělí změnilo v malou neděli
a pátek v páteční noc již od časného dopoledne.
A zase: neviním z toho zaměstnance, na vině
jsou manažeři, kteří nedokázali dostatečně vy‑
světlit, proč to celé vlastně ukuli a provozují.
Zpátky k agenturám a vůbec byznysu, který
pracuje s kreativitou. Vykutat ji z lidí bývá dlou‑
hodobě nesmírně těžké. Nikdo kromě hříček
přírody nedokáže sypat nápad za nápadem pět
dní v týdnu od devíti do pěti. Čím lépe se vedení
naučí vytvářet pro svoje lidi podmínky, které
je budou ne motivovat, ale stimulovat, tím lepší
výsledky budou na konci procesu.
Tento úkol je ale také komunikační. Už zmíně‑
ní pánové ze Starcomu a Publicisu se shodli, že
ačkoliv se živí komerční komunikací, zaostávají
v komunikaci se svými vlastními kolegy
a zaměstnanci. Ti často nevědí, co se od nich
očekává a ve snaze splnit vůbec nebo nejasně
vyřčená přání nadřízených v zásadě buď dělají
botu za botou a přešlap za přešlapem, nebo
nedělají preventivně vůbec nic, protože kdo
nic nedělá, neměl by nic zkazit. Tohle ale nikdo
nechce, nebo ano?
Ondřej Fér
šéfredaktor
Inzerce