Ahoj

Běžím ráno Stromovkou. Chlad ve vzduchu, rosa, psi na vodítkách. Míjím prvního běžce, druhého, třetího… Dívám se jim do očí. Vždycky to dělám. Čekám na krátký záchvěv spojení — úsměv, kývnutí, to tiché „ahoj“, které dřív mezi sportovci bývalo samozřejmostí. Jenže nic. Hlavy skloněné, sluchátka, pohledy upřené kamsi před sebe. Každý běží sám. 

Přitom je v tom tolik malého kouzla, to prosté „ahoj“ znamená: vidím tě. Chápu, že to někdy bolí. Že vstát ráno a jít ven, chce sílu. Že v tom jsme spolu. 

Dřív jsem měla pocit, že sportovci mají vlastní řeč, která nepotřebuje žádná pravidla. Stačil pohled, úsměv… Teď se zdá, že i ta mizí. Možná ji přerušily tréninkové plány, chytré hodiny, cíle a data. 

Někdy mám pocit, že tohle se děje taky v komunikaci. Místo „ahoj“ používáme metriky, strategie a kampaně. Místo očního kontaktu máme algoritmy. Možná i tady by stačilo zpomalit, zvednout hlavu a zkusit znovu navázat ten lidský moment. 

Protože sport, stejně jako marketing, stojí na emocích. Na energii, která se přenáší. Na drobném gestu, které říká víc než jakákoliv kampaň. Prostě se jen potkat a říct si „Ahoj“. 

Irena Krcháková 

redaktorka