Strana 48
Jakou roli vtom sehrála fiktivní
rovina knihy?
Fiktivní rovina knížky vlastně kopírovala
to, co se odehrávalo vtom standardním
výzkumném narativu. Hlavní ktivní
postava je složenina reálných účastníků
mého výzkumu. Procházejí vývojem
apříběhem, který představuje alegorii
vývoje krizových reportérů vprůběhu
jejich života. Aktivní linie mi taky
umožnila propašovat do knihy jeden
nebo dva významné osobní momenty,
které ovlivnily průběh výzkumu.
Když říkáte, že emoce mohou být
také formou poznání, co si pod tím
má člověk představit? Včem může
být například strach, empatie, vztek
nebo tělesný neklid pro novináře
užitečnou informací?
Strach má například důležitou behavi-
orální složku, protože jeho úlohou je
chránit: zabraňuje novinářům podstu-
povat zbytečně nebezpečné situace nebo
napětí, na které nejsou stavěni. Empatie
je zase nezbytná pro komunikaci se
„zdroji“ azdaleka nejen slidmi, kteří
zažili nějakou tragédii. Kromě toho by
celá práce spubliky měla být ideálně
založena na nějaké formě empatie,
schopnosti porozumět jejich potřebám
apocitům. Tělesný neklid zase často uka-
zuje významné rysy určitého momentu.
Můžete uvést konkrétní situaci, kdy
vám právě tělesná reakce pomohla
lépe porozumět tomu, co se kolem
vás děje?
Když jsem například teď vkvětnu byla
vKyjevě aRusko vyzývalo zahraniční
občany kopuštění města před dalším
masivním útokem, to několik nocí
trvající napětí ve vzduchu jsem cítila ve
vlastním těle jako intenzivní únavu. Po
návratu do Lvova jsem prospala několik
dní. Bavila jsem se na místě se dvěma
britskými novinářkami, které to proží-
valy podobně. Pomohlo nám to trochu
lépe chápat realitu, ve které lidé žijí už
několik let akterá je pro nás zvenku
nepředstavitelná.
Apodle čeho může novinář poznat,
že mu jeho vlastní prožívání pomáhá
lépe porozumět situaci, akdy už mu
naopak zakrývá výhled?
Tohle je těžká disciplína. Někteří novi-
náři záměrně vyhledávají informace
odporující jejich vlastním názorům
aemocím, které zároveň aktivně kriticky
hodnotí. Ktomu je důležité zůstat hodně
otevřený, uvědomovat si areektovat,
co se děje na emocionální úrovni ivtěle,
aještě důkladněji ověřovat všechny
informace. Když emoce oslepují kritický
pohled, člověk, jehož práce je založená
na kritickém přístupu kfaktům, by měl
zpozornět azamyslet se nad tím, proč se
to děje ajak tomu zabránit. Ale pak je tu
ještě část prožívání, do které nemůžeme
nahlédnout ani ji reektovat, protože se
odehrává na nevědomé úrovni napří-
klad existují nevědomé předsudky.
Skrizovou žurnalistikou se
často spojuje icynismus nebo
černý humor. Může to být pro
novináře způsob, jak se vyrovnat
sextrémními situacemi?
Je to podobné jako skritickým odstupem.
Když je cynismus krátkodobá strategie,
jak zlehčit tragickou situaci anikomu při-
tom neublížit, anebo jak sám sebe nebrat
tolik vážně, je to naprosto vpořádku. Ale
když cynismus znamená, že si osvojíme
zvyk potlačovat všechny prožitky, aby-
chom byli schopni pracovat, nemusí to
být dobré pro nás, naše okolí, anakonec
ani pro kvalitu práce.
Váleční akrizoví reportéři se
ale často pohybují mezi empatií
anutností dál pracovat. Co se
sčlověkem děje, když musí
opakovaně sledovat utrpení, rychle
ho zpracovat do mediálního výstupu
avzápětí se přesunout kdalšímu
příběhu?
Člověk vtakovém kolotoči často znovu
aznovu oddaluje autentickou reakci
vzájmu rychlé produkce obsahu. Navíc
ta produkce je kvůli sociálním médiím
anovým technologiím opravdu čím dál
Konečně se destigmatizuje
dopad, jaký má práce
vextrémních podmínkách
na duševní zdraví lidí.
Přesto stále existuje
minimální podpora ze
strany redakcí.
◀
Ve své knize Crisis
Reporters, Emotions,
and Technology se
Johana Kotišová věnuje
novinářům ve válečných
zónách, při teroristických
útocích nebo přírodních
katastrofách apoukazuje
na vliv emocí na výsledné
reportáže.
48 — 49
Forum Media