Strana 49
rychlejší, skoro nepřetržitá amá různé
formy: psaní reportáží, živé vstupy,
tvorba videí na sociální média. Ideální
by bylo mít pravidelně čas všechno
zpracovat aprobrat se svým týmem
nebo ostatními novináři, ale ne vždy to
jde. Nemožnost utrpení ostatních aspoň
trochu lidsky prožít aintegrovat může
způsobit nakupení nezpracovaného stre-
su anebo právě téměř úplné odstřižení
od vlastní emocionality acynismus.
Když zmiňujete sociální média
anové technologie, změnily jen
rychlost aformu zpravodajství,
nebo proměnily isamotné
emocionální prožívání novinářů?
Nové technologie ještě víc než ty před-
chozí zpochybňují časoprostorové
hranice. Všichni lidé na světě spřístupem
kinternetu jsou potenciálními diváky
asvým způsobem iúčastníky nějaké
války nebo krize. Tenhle časoprostorový
kolaps mění ilogiku válčení, která se
přizpůsobuje médiím.
Jak konkrétně se to projevuje na
psychice atělesné zkušenosti
novinářů, kteří okrizích informují?
Do krizové novinařiny přinesly nové
technologie fenomén zprostředko-
vaného traumatu. Spousta novinářů
aOSINT výzkumníků (profesionálové,
kteří sbírají, analyzují avyhodnocují
informace zveřejně dostupných zdro-
jů pozn. redakce) zažije trauma ne po
osobním kontaktu straumatizovanými
lidmi, ale přes online obsahy. Vkontextu
ruské invaze na Ukrajinu je třeba říct, že
jednotlivé technologie aplikace, chytré
telefony jako takové, FPV drony aochra-
na proti nim výrazně mění itělesnou
aemocionální zkušenost novinářů.
Současní novináři pohybující se kolem
fronty musí být ještě víc ve střehu, musí
mít určitý stav mysli aumět trochu jiné
věci než před padesáti, ale ipřed pěti
nebo třemi lety.
Vsouvislosti sválkou na Ukrajině
se často mluví iodokumentaci
válečných zločinů. Stírá se
dnes hranice mezi novinářem,
dokumentaristou ačlověkem, který
pomáhá shromažďovat důkazy
oválce?
Určitě, všichni se podílejí na dokumenta-
ci války ahranice jejich polí působnosti
se stírají. Existuje třeba spousta kolekti-
vů, kde novináři, právníci, lidskoprávní
aktivisté aakademici spolupracují na
investigaci avýzkumu válečných zločinů
vnaději, že jejich společná práce povede
knějakému typu spravedlnosti. Nemusí
jít nutně jen ospravedlnost ve smyslu
vymáhání mezinárodního humanitár-
ního práva, ale třeba ioto, aby se lidé
dozvěděli okonkrétních zločinech nebo
vzorcích jednání ruské armády, případně
oto, který narativ zvítězí astane se histo-
ricky dominantním.
Znamená to, že se dnes proměňuje
isamotná role novináře ve válce?
Ano, tím, že jsou novináři čím dál více
vtahováni do logiky válčení do té míry,
že třeba Rusko nebo Izrael se knim chová
jako klegitimním vojenským cílům, což
nejsou, tedy pokud se aktivně nepodílejí
na bojích tak se proměňuje aposouvá
idebata otom, jestli jako novinář můžete
svědčit usoudu, poskytovat soudům
informace avizuální materiál nebo vedle
klasických mediálních investigací produ-
kovat zprávy pro mezinárodní soudy.
Zahraniční reportéři často stojí na
práci fixerů, stringerů amístních
spolupracovníků. Nezůstává jejich
riziko, trauma aemoční zátěž příliš
stranou?
Někdy se to téma objeví, ale vždycky
spíš kolem nějaké konkrétní události.
Například když xer přijde kvůli práci
oživot aorganizace, pro kterou pracoval,
si nad tím umyje ruce. Ale pak se zase
debata vytratí apozice xerů se vrátí,
plus minus, do stejných kolejí. Pozoruji
ale změnu vtom, že někteří bývalí xeři
nebo producenti teď pracují přímo pro
zahraniční média jako novináři nebo
fotografové. Vnímám velmi pozitivně, že
světové mediální domy víc avíc najímají
místní novináře na důležité pozice, pro-
tože místní novináři mají jedinečný druh
vhledu aznalostí.
Když se podíváme na redakce
samotné, co by se mělo změnit
vtom, jak pracují slidmi, kteří
pokrývají války nebo jiné vyhrocené
situace? Stačí individuální odolnost
novináře, nebo je to především
otázka redakční kultury?
Pomalu dochází ktomu, že se destig-
matizuje dopad, který má taková práce
na duševní zdraví lidí. Přesto ale stále
existuje naprosto minimální podpora
ze strany redakcí. Novináři nedostávají
adekvátní psychologickou přípravu před
podobnými úkoly. Jejich redakce jim
maximálně zaplatí nebo poskytne pár
psychoterapeutických sezení po návra-
tu. Ato se děje ive velkých světových
médiích, která mají dost peněz avelice
dobrou reputaci. Jenže součástí etického
jednání médií není jen to, jak se chovají
ke zdrojům ainformacím, ale také to,
jak se starají osvé zaměstnance. Některá
média mají takovou redakční kulturu,
která zmladých anadšených lidí vysaje
energii adonutí je odejít, místo aby si
vychovávala ahýčkala zkušené aspokoje-
né zaměstnance.
Dá se semocemi vnovinařině
pracovat prakticky– třeba už při
přípravě reportéra?
Příprava často chybí na tom by se
dalo hodně zapracovat. Tréninky práce
vnebezpečném prostředí se sice často
trochu dotýkají duševního zdraví,
panických atak, traumatu aPTSD, ale
jen okrajově, což nestačí. Apraktická
diskuse se trochu odehrává, ale spíš je
zaměřena na publikum: není tahle fotka
moc krvavá? Nešokuje zbytečně? Není to
či ono slovo moc hodnotově nebo citově
zabarvené? Ale vážné debaty otom, co se
děje v„backstage“, chybějí anebo se ode-
hrávají po pracovní době upiva skama-
rádem, který zažil něco podobného.
Což je možné apříjemné řešení, ale není
systémové. Přenáší se tím zodpovědnost
na jednotlivce.
Co by měli novináři aeditoři jako
první pochopit oemocích ve
své práci, zvlášť vdobě válek,
dezinformací asociálních sítí?
Že emoce aduševní pohoda mediálních
pracovníků nejsou nějaká druhořadá
„soft“ témata, ale otázka přežití medi-
álních průmyslů. Amnohem lepší než
potlačovat emoce je snažit se je nahléd-
nout, pochopit avyužít ksebepoznání,
apřetavit je vkvalitnější práci. Aže je
třeba osebe pečovat.
Hvězdy Fora Media
Vstupenky
na forummedia.cz
MARKETING & MEDIA